Dovoluji si reagovat na článek M. Grundmanna s názvem Autonomie, partnerství a porodnost. Pokud stručně shrnu jeho obsah, má vysvětlovat, že současný pokles porodnosti je logickým důsledkem strukturálních změn ve společnosti, kde ženy nejsou nuceny do manželství, proto rostou jejich požadavky při výběru partnera, čímž vzniká nedostatek vhodných partnerů a tím klesá porodnost.

S autorem by jistě bylo možné souhlasit v tom, že pokles porodnosti zdaleka nemusí být důsledkem nepříznivé ekonomické situace. Jeho myšlenkové pochody ovšem kulhají od začátku, kdy tvrdí, že v dřívějších dobách bylo manželství pro ženy „normou, očekáváním a často podmínkou sociální existence“ (k nastudování reality starých panen jakož i mládenců doporučuji např. Nerudovy Povídky malostranské; nebo alespoň vzít na vědomí existenci poměrně rozšířeného celibátu).

Co mi vadí nejvíc (a je to také důvodem napsání této reakce) je naprosté opominutí druhé strany, totiž mužů. Jestliže dříve byla prý žena nucena do manželství, netýkalo se to snad i muže? Jestli dnes má žena vyšší nároky na partnera, není to náhodou stejně tak z druhé strany? Neexistuje i něco jako umělý nedostatek partnerek, které by byly dostatečně atraktivní?

Závěr textu je už naprosto zoufalý, když autor varuje před „odmítnutím návratu k normativnímu tlaku nebo i omezení autonomie“ (žen). Předně vůbec nevíme, zda je takový návrat možný (formálně bychom se museli vracet až do předkřesťanských dob, protože církevní sňatky vyžadovaly dobrovolný souhlas obou partnerů) a jak by měl vypadat. Jestli zakážeme ženám pracovat mimo domácnost, kdo bude pracovat na úřadech, soudit, projektovat, učit naše děti? Já takový svět vzdávám při první akutní bolesti zubů…

Z autorových reakcí v diskuzi pak vysvítá smutný svět jeho názorů, podle kterých jsou ženy „neustále frustrované a nespokojené“, „žena pracuje hlavně proto, aby mohla muže snadněji opustit a najít si nějakého prince na bílém koni“, muž na rozdíl od jiných savců nemá „jistotu fertilního okamžiku“, „napětí mezi pohlavími je strukturální a pravděpodobně neodstranitelné“.

Nevím, jestli je to vliv neomarxismu, že pořád tolik zdůrazňujeme rozdíly mezi společenskými skupinami. Možná by už bylo načase poslat starého fousáče Karla i s jeho svitou do kopru a uvědomit si, kolik toho máme muži i ženy společného. Frustraci i klidnou radost, práci ve stresu a stres v práci stejně jako prožitek úspěchu a společenského naplnění. Netvrdím, že jsme stejní, ale pokud potřebuje letadlo dvě křídla, má smysl tak strašně hnidopišsky hledat všechny nedokonalosti jen na jedné straně?