Pan Ladislav, čerstvý devětatřicátník z Brna, se nedávno ocitl na tamním úřadu práce s požadavkem, který vzbudil značnou pozornost. Obrátil se na tamní byrokraty s žádostí o přídavky na děti. Malým háčkem je, že žadatel žádné děti nemá a nikdy neměl, filuta jeden. Má však na ně „pohlavní aparát“.

Divíte se? Zde je stručné vysvětlení: „Víte, když už musím platit za Českou televizi jen proto, že mám doma televizi, i když na programy ČT si ani nevzpomenu, jak je rok dlouhý, říkal jsem si, že to zkusím i naopak. Co kdybyste mi dali přídavky na děti jen proto, že jsem vybavený na jejich výrobu?“ vysvětloval pan Ladislav, zatímco úředníci a především úřednice se snažili potlačit smích.

Když se mu pokusili jemně vysvětlit, že mít „zařízení“ není totéž jako mít děti, kverulující Brňák (či spíše kabrňák) se vůbec nenechal odradit. „Takže mi chcete jakoby říct, že na děti potřebuji víc než jen technologii? Jak je to možné, když pro sledování televize stačí mít toliko televizor, aniž bych ČT kdy reálně zapnul?“ zeptal se pan Ladislav.

Pan Ladislav potom pokračoval ve své rozpravě, jak je absurdní platit televizní poplatky jen za to, že vlastní televizor. „Je to, jako bych platil daň za kolo jen proto, že mám nohy. Na kole nejezdím, ale nohy mám, takže se pro jistotu připravím na všechno,“ dodal s ironickým jihomoravským úsměvem.

„Možná bychom měli začít platit poplatky i za to, že máme knihovny a v nich knihy. Poplatek nám spodním deseti milionům vyměříte podle počtu stránek knih námi vlastněných, jak to modelově už roky děláte u daně z nemovitosti,“ pokračoval rozčilený brněnský občan, který přešel dokonce do plurálu, zatímco úředníci a úřednice začali málem přemýšlet, zda by jeho návrhy nemohly přinést našemu (či spíše jejich) státu ještě nějaký nový další druh příjmů.

Vlna podpory

Žádost pana Ladislava však vyvolala nečekanou vlnu podpory. Lidé na sociálních sítích začali sdílet své příběhy o absurdních poplatcích. A mnoho z nich se ptalo, proč platit za služby, které nikdy nevyužili. „Když platíme za Českou televizi, kterou nesledujeme, proč nezkusit požádat o podporu na děti, které nemáme?“ napsal výstižně nejeden z komentujících shrnujících poznatek na podporu pana Ladislava z moravské nepoddajné metropole.

Není to poprvé ani naposledy, co se otázka výchozí filozofie nastavení televizních a rozhlasových poplatků dostala do centra pozornosti širší veřejnosti. Mnozí spoluobčané si stěžují, že povinně platí za programy, které neodpovídají jejich vkusu a potřebám, anebo je vůbec nesledují. A někteří se dokonce přiznávají, že televizor používají pouze výjimečně, když přijedou vnoučata nebo prarodiče. Popřípadě sledují jen TV Novu a Primu, Eurosport 2 nebo moderní placené platformy, jako je Netlix či Apple TV.

Ergo kladívko, je celkem jasné, že pan Ladislav se svou satirickou žádostí neuspěje. Avšak kdo ví, možná se jednoho dne opravdu dočkáme doby, kdy budeme platit pouze za to, co skutečně využíváme.

autor je právník, pedagog a publicista, jeho blog na https://medium.seznam.cz/autor/petr-kolman-6974 má již skoro 5 milionů přístupů