POLSKÝ ŽAL: Závěrečné ohlédnutí
Sám bych to neformuloval lépe, a tak použiji dvě věty Andrzeje Nowaka, které v rámci velkého rozhovoru s ním otiskly Lidové noviny 17. dubna. Polský historik soudí, že to, co se stalo, „pomůže jak historickému odkazu Lecha Kaczyńského, tak i povědomí o historickém významu Katyně. V Polsku i v cizině.“
Nevím, jestli tomu tak bude, pokud jde o zemřelého prezidenta a cizinu. Věřme, že ano. Mnohem důležitější ale je, že fenomén Katyň 1940 vystoupil z vědomostní mlhy a stal se předmětem hlubšího zájmu veřejnosti. U nás, v Rusku – a koneckonců i v samotném Polsku.
Je nesnadné odpovědět na otázku, proč musela být zaplacena tak vysoká cena za to, abychom si oživili paměť. Jisté nicméně je, že kdyby polský vládní letoun nehavaroval, připomínka katyňského zločinu by se na výsluní médií chvíli ohřála a zakrátko by na ni padl stín nezájmu. Musela-li nynější polská elita položit své životy, pak především proto, abychom měli více na zřeteli ztracené životy elity tehdejší. Té z roku 1940.
My, obyčejní lidé, nemůžeme udělat víc, než vzdát katyňským obětem úctu a sklonit se ve své mysli jejich památce. To nejhorší, co by se mohlo stát, je nechat událost vytěsnit ze svého vědomí. Tím bychom přispěli k vyplnění přání Stalina a jeho pochopů – o zločinu nemluvit, nezabývat se jím, zapomenout. Nějaký čas po válce se to do velké míry dařilo. Naštěstí platí, že každá lež, i ta katyňská, má krátké nohy.
Koneckonců, kdo z nás by chtěl, aby se strůjci tohoto neodpustitelného zločinu v čele s Josifem Vissarionovičem tetelili v pekle radostí nad tím, že jim nezájem poválečných generací hraje do noty.
Nedokončená cesta do Katyně, tato pouť poznamenaná krví, ohněm, žalem, slzami a nenahraditelnou ztrátou, se tak stala vstupní branou k obnovenému zájmu o masakr, jehož úděsnost jsme si mohli společně připomenout 16. 4. 2010 při sledování stejnojmenného snímku na programu ČT1. (O to víc šokovala nevkusnost komerční Novy, která si pro vyhlášení minuty ticha za zemřelé v polském vládním letadle v rámci udílení cen Anděl 2009 vybrala ženu, kterou si většina diváků ztotožní s akty na hranici porna, jež nafotila pro sexy časopis Leo. To opravdu nemohl vyzvat přítomné k pietě někdo jiný, mravně důvěryhodnější, než je, při vší úctě k jejím moderátorským schopnostem, Tereza Pergnerová? )
Za sebe mohu říci – není mnoho filmových děl, jejichž obrazy si budu pamatovat do konce života. Dnes vím, že Wajdův film nesoucí název vesnice, jež se stala jedním z mnoha synonym lidského zla moderní doby, do této skupiny mimo jakoukoli pochybnost patří.
Havárie u Smolenska má ale delší časový přesah. Přestože první myšlenky v takovémto zlomovém momentu míří do katyňských lesů k tamnímu pohřebišti nevinně zavražděných, cosi nás záhy přiměje posunout se dál do historie. Jsme s Poláky sousedy více než tisíce let, polský národ je nám stejně blízký jako Slováci – a přesto či snad právě proto se musíme sami sebe ptát: co o sobě navzájem vlastně víme. Přesněji, co víme my o Polácích, jejich pohnuté historii a vzájemné sounáležitosti. O příbuznosti jazyků, o vkladu Čechů do základů polského křesťanství, o působení polských panovníků na českém knížecím či královském stolci, o Přemyslovcích nesoucích na hlavě polskou korunu, o vazbách na Polsko v případě dvou našich velikánů - Jana Žižky a J. A. Komenského. O pobělohorské evangelické emigraci, která na počátku XIX. století založila polské město Zelov, z něhož pak po druhé světové válce reemigrovalo do Československa na tři a půl tisíce polských Čechů. O disidentských kontaktech na ose Solidarita - Charta 77.
A to není zdaleka všechno.
Nejnovějším důkazem vzájemné provázanosti mezi oběma národy je bezpočet polských katolických kněží ve službách české a moravské církevní provincie.
Podtrženo a sečteno: jsme si blíž, než bychom před smolenskou havárií byli ochotni připustit. Povede-li pád prezidentského letadla k tomu, že se začneme podrobněji seznamovat s polskými (a tím částečně i vlastními) dějinami, bude to jenom dobře. Znalost souvislostí nás může jen obohatit. (Koneckonců kolik lidí okolo nás žilo před desátým dubnem, pokud jde o katyňské události, v blažené nevědomosti a oči jim otevřel teprve Wajdův film doplněný o informace z internetové Wikipedie?)
Tečkou za tímto tématem bude postřeh čistě osobní. Když jsem se probíral seznamy katyňských obětí, našel jsem mezi nimi také několik mužů s příjmením Wolski. Stejně se jmenovala za svobodna moje babička – Anna Wolská. V Polsku se narodila na konci XIX. století a žila až do roku 1945, kdy se s rodinou přestěhovala do Československa. Byli někteří z povražděných Wolských vzdálenými příbuznými, nebo jde ve všech případech o pouhou shodu jmen? Kdo ví. Pátrat po tom nehodlám. Uvádím tento postřeh pouze jako ilustraci: to, co se včera zdálo být historicky až příliš vzdálené, se dnes může jevit, že je téměř na dosah.
