V záplavě zpráv, následných komentářů a všelikých reakcí veřejnosti na proud událostí, který nepamatujeme snad od kolapsu východního imperia v roce 1989, vyskočila a rychle zase zapadla zajímavá zpráva, která upoutala moji pozornost.

Než se k ní dostanu, chci předeslat několik myšlenek. Jde skutečně o proud, který díky své nehoráznosti, či možná nebojácnosti, uvedl v pohyb jediný člověk. Americký prezident otevřel stavidla a do Spojených států a rychle i do celého světa se vřítila vlna zasahující do všech toků, zálivů, tůní i vod stojatých. Většinou tato vlna sebou přináší změny pro mnohé revoluční, i když ve své podstatě se nejedná o změny k novému a neznámému, ale spíše o revoluční návrat k normálu a ke světu známému, který jsme z důvodů těch, či oněch ztratili nebo zatarasili nánosem různých nesmyslů.

Směr Trumpových „revolučních“ změn téměř vždy směřuje k equilibriu. Válku a umírání lze ukončit smírem. Hranice mohou zase ohraničovat. Pohlaví mohou být zase jenom dvě. Školství lze odebrat odborům a politickým stranám a navrátit jej učitelům a rodičům. Sportovní soutěže pro ženy a dívky mohou opět vyhrávat ženy a dívky. Energii je možné získávat z vlastních zdrojů. Tisku a sociálním sítím lze navrátit svobodu projevu a zrušit cenzurní dohled. Státní dluh je možné začít snižovat a státní byrokracii lze umenšovat. Vodu ze severní Kalifornie je možné zase nasměrovat do rezervoárů okolo Los Angeles, kde se může hodit k hašení katastrofických požárů. Ač k nevíře, je skutečně možné navrátit se ke kdysi obvyklé praxi najímat odborné síly na základě jejich schopností a nikoliv podle jejich barvy pleti, pohlaví či sexuální orientace. A nakonec je i možné odebrat finanční podporu prestižním universitám, jež veřejně podporují a nabádají k nenávisti k židům.

Nejdůležitější z těchto změn, či návratů k normálu je hned ta první - ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou. Nechci rozebírat důvody, historii a současný stav konfliktu. Nejsem k tomu povolaný a řídil bych se jenom svými pocity k názorům jiných, a to je málo. Je mi však jasné, že navrhovaná řešení smírem a z toho vzniklá situace se zásadně dotýká mé rodné země a Evropy obecně.

Není tajemstvím, že Trump Evropu moc nemusí. Jeho pohled na svět sestává z přesvědčení, že na světě jsou jenom tři lidé, kteří mají moc zásadně změnit rovnováhu sil a určit budoucnost světa. Prvním je on sám, dále je to čínský prezident Si Tin-Pching a třetím je ruský vládce Vladimír Putin. S přimhouřenýma očima by se dalo uvažovat o čtvrtém muži, kterým je Benjamin Netanyahu, vzhledem k jeho schopnosti zneutralizovat Iránský nukleární průmysl. Ti tři hlavní však zůstávají primárními hráči v boji o budoucnost světa. Všichni jsou hlavou autonomní mocnosti, která si svoji sílu buduje a platí z vlastních zdrojů a nikoho k tomu nepotřebuje. Z tohoto úhlu je srozumitelné, že Evropa je pro Trumpa jakýmsi přívěskem. Nádherným, civilizovaným a kulturně přebohatým, nicméně však jenom apendixem důležitějších částí světa. Proto Trump s takovou nenuceností dává Evropě najevo, že je na čase, aby se o sebe dokázala postarat sama. Proto klidně prohlásí, že nic není zadarmo, a že je nutné zvýšit náklady na obranu u každé země na 5 procent. Pokud to neuděláte, nemůžete počítat tím, že vás budeme stále zachraňovat. Pro Evropany jsou to rány pod pás, projev zrady dlouholetého partnerství, ale ve své podstatě je Trumpův pohled pochopitelný.

A teď ke zprávě, která mě v této souvislosti zaujala: 14. března otiskly Lidové Noviny prohlášení některých osobností k veřejnosti, týkající se posílení obranyschopnosti i za cenu snižování životní úrovně. Prohlášení podepsaly mnohé známé osobnosti, mezi jinými Milan Uhde, Tomáš Halík, Bolek Polívka, Ivan Trojan, Jiří Suchý a další.

V prohlášení se mimo jiné říká, že Donald Trump, ve snaze o mír na Ukrajině zaujal vstřícný postoj k útočníkovi, tedy Rusku, „Záruky její současné a poválečné svobodné existence přenechal na Evropě, na jejíž obyvatele přenesl zároveň starost o vlastní zabezpečení místo někdejšího spojeneckého závazku.“ Evropa podle signatářů, nesmí setrvat v dosavadním pohodlí, pokud se nechce vystavit nebezpečí ruského vlivu. Zároveň vyhlásili podporu Fialovu plánu na zvyšování obranyschopnosti a navýšení výdajů na obranu ze dvou na tři procenta HDP. „Uskutečnění tohoto plánu si vyžádá řadu let, rozsáhlé investice a může se projevit snížením naší životní úrovně. Je to však jediné východisko z krize, kterou nyní prožíváme,“

Toto stanovisko není populární. Pro zajímavost, hned pod otištěným článkem je výsledek hlasování čtenářů na toto téma. S deklarací umělců souhlasí 32%, proti je 67%. Dalším otazníkem je pro mne skutečný cíl vládního návrhu. Jedná se o navýšení rozpočtu s cílem pozvednout a posílit obranyschopnost země, nebo se jedná o zvětšení penězovodu pro Ukrajinu? Snad to někdo z politických znalců dokáže osvětlit. Mám své pochyby. Petr Fiala zatím odsouhlasil všechno, na čem se kdy evropské špičky dohodly, naposledy na benefici v Londýně, a není pochyb o tom, kde jsou jeho priority. Nemohu zapomenout na záběry z Mnichovského sumitu, toho na kterém viceprezident Vance vystoupil se svým historickým projevem a na jehož zakončení se Christoph Heusgen, ředitel celé akce, na jevišti rozplakal. Osud tomu chtěl, že Petr Fiala seděl hned vedle televizní kamery a když začal Heusgen brečet, Petr Fiala byl hned první, kdo vstal a soucitným potleskem odměnil svého bratra na jevišti a pomohl tím dotvořit obraz současné Evropy. Já osobně nepokládám Petra Fialu za důležitého a razantního politika. Pro mně je typickým koaličním tvorem, jenž, jako mnoho jemu podobných, úspěšně používá svůj talent k nalezení nejspolehlivějších cest k setrvání stavu co nejpříhodnějšímu k udržení vlastní funkce.

Pokud se ale opravdu zasadil o posílení obrany země bez ohledu na krev, pot a slzy, ukázal by se jako politik který páteř má a signatáři rezoluce jako lidé s realistickým pohledem na svět.

Autor sleduje politiku ze San Francisca