Proč jsou komentáře většiny politických komentátorů (zejména médií tzv. hlavního proudu) nudné a bezobsažné (čest řídkým výjimkám!) a politická prohlášení naprosté většiny našich politiků zcela prostá jakýchkoliv originálních myšlenek? U politiků je to pochopitelné, u analytiků a komentátorů je to horší. Minimálně od většiny z nich bych očekával, že budou nad současnou situací přemýšlet, analyzovat ji a přicházet s nějakými originálními pohledy. Ale kdeže, znova a znova se probírá, jaký je ten Trump buran, jaký je Putin zločinec, jak to EU nemůže nechat jen tak a jak je dezolát každý, který vysloví ne zcela konformní myšlenku (opět čest nemnoha světlým výjimkám!). A přitom by bylo o čem hovořit: stávající situace nevznikla ze dne na den: budovala se roky. A tak jako události a akce proběhlé před řadou let ovlivňují dnešek, tak i dnešní akce a kroky ovlivní naši budoucnost. A to tím intenzivněji, že v současné nestabilní době může být jejich dopad mnohem větší, než za stabilní situace. Ptám se proto: jaké jsou varianty vývoje Evropy v nejbližších letech?

Média hlavního proudu se nás snaží ohromit „experty“, „profesory“ a „vědci“. Jedině ti s tituly před jménem a za jménem, usazení na některé z akreditovaných židlí či etablovaní dlouhodobě v teplých kancelářích masových médií mohou kvalifikovaně hovořit. Od nich však odpověď na svou otázku neslyším. Nejsem ani „expert“ ani „profesor“ a vědcem zaměřeným do zcela jiné oblasti jsem přestal být již před mnoha lety. Přesto se pokusím načrtnout svou zcela nekvalifikovanou odpověď na svou otázku v podobě čtyř (resp. pěti) scénářů, o kterých se domnívám, že jsou vnitřně bezrozporné a konformní se všeobecnou realitou.

Nultým scénářem, který bych nazval „Ještě více Evropy“, je postupný návrat do stavu před rokem 2019 a pokračování v dalším protloukání se (“muddle through“) Evropy dějinami. Tento scénář, jakkoliv by ho asi velká většina Evropanů uvítala, považuji za zcela nemožný a neodpovídající všeobecné realitě; nebudu se jím proto vůbec zabývat.

První (snad) reálný scénář bych nazval „Probuzení spícího obra“. Jeho podstatnou by byla radikální transformace Evropy, rychlé nahrazení stávajících byrokratických elit manažery stojícími oběma nohama na zemi a schopnými nalézat řešení a dosahovat výsledky. Tento scénář, znamenající demontáž většiny byrokratických struktur tzv. liberální demokracie a výraznou změnu priorit společnosti, by vedl k racionálnímu a efektnímu využití lidských materiálních i intelektuálních zdrojů, kterých má Evropa stále ještě velké množství, a k postupné restauraci Evropy jako světové mocnosti.

Přiznám se, že tomuto scénáři velkou pravděpodobnost úspěchu nedávám. Příliš mnoho politiků, úředníků a dokonce i podnikatelů a korporací v evropských zemích je spjato se stávajícím systémem a jakoukoliv změnu považují za své osobní ohrožení. A příliš málo z nich je schopno nadřadit dlouhodobý zájem celku krátkodobým osobním zájmům. Proto již technicky by bylo prosazení tohoto scénáře velmi obtížné. Navíc je vůbec otázka, zda tento scénář by byl prosaditelný demokratickými prostředky? Co s neposlušným Maďarskem nebo Slovenskem? Rumunský scénář? Co s lidmi trvajícími na nesmyslu extenzivního výkladu lidských práv, pro které má usvědčený islámský terorista vetší hodnotu, než občan vychovávající děti a platící daně? Co s ekoteroristou, pro kterého výskyt jakéhosi pofiderního brouka má v daném místě větší hodnotu, než radarová stanice, která by v případě napadení ochránila miliony životů? S těmi se asi demokraticky nedomluvíme. Nedemokratické prostředky ale asi nejsou to, čemu by většina z nás dala přednost. Paradoxně proto asi největší nadějí pro případnou realizaci tohoto scénáře je propad společnosti až na úplné dno, kdy bude opravdu nutné odhodit veškerý balast a zaměřit se skutečně na pouhé přežití.

Dalším možným scénářem je rozpad Evropské unie, leč nikoliv na jednotlivé státy, nýbrž na menší bloky. Tyto bloky latentně existují po celou dobu existence EU: původní západoevropské země, severské státy, jižní státy, pozdě přišlí z východní Evropy, Visegrad. Pro nás je samozřejmě zajímavá naše oblast, kde už zárodek nového bloku – jakkoliv se to při pohledu na středoevropský pytel blech opravdu nezdá – existuje. Je jím koncept Trojmoří (viz např. Iniciativa Trojmoří – Wikipedie), který ve své maximalistické podobě zahrnuje 12 států nacházejících se mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem. Kdyby se k nim přidala (byť třeba okleštěná) Ukrajina, měly by okolo 150 mil. obyvatel (tj. více než Rusko), rozlohu 1,5 mil km², a GNP ke 3 bil. USD (tj. větší než Rusko, které má GNP – podle typu výpočtu – 1,4 - 2,5 bil. USD).

Tento druhý scénář, který bych nazval Trojmoří, představuje jakousi renezanci Rakouska-Uherska s jeho tlumící rolí mezi Ruskem a Německem. Jeho největším problém se vyjeví okamžitě při bližším pohledu do prostoru mezi zmíněnými třemi moři – směsice historicky se svářících národů, kakofonie názorů, nemnoho sdílené ideologie. Tmelící role Habsburků, která vydržela tři staletí, prostě chybí. Jedinou smysluplnou nadějí pro jeho realizaci by byl vznik ideologie nebo hnutí, které by dodalo celé oblasti potřebný tmel a nahradilo tak roli Habsburků.

Odtržení Trojmoří od EU však není jedinou možností odtržení většího bloku. V původních zemích EU, tzv. EU6 (Německo, Francie Itálie a Benelux) existuje nemálo hlasů litujících rozšíření EU na jih a východ. Jejich hlasatelé by mohli přesvědčit své spoluobčany, že bez těch „východňáků“, „olivového oleje“ a „Vikingů“ by jim bylo lépe. Odchod Německa, Francie a Beneluxu by samozřejmě znamenal konec EU, jejíž hlavní město se nachází na území Belgie, část parlamentu ve Francii a centrální banka na území Německa. I když realizaci tohoto třetího scénáře, který bych nazval „Stará dobrá parta“, by země východní Evropy vnímaly jako své obětování Rusku, jedná se o scénář z hlediska západoevropských zemí docela představitelný. Proti tomuto scénáři však silně hovoří vnitřní nestabilita států připadajících v úvahu: nezvládnutá migrace a rozštěpení národů na progresisty a nacionalisty představují třaskavou směs, která může vybuchnout kdykoliv, když se jakoukoliv větší strukturálně-politickou změnou uvolní záklopky.

Posledním, čtvrtým scénářem, který bych nazval „Finlandizace Europy“, je rozpad EU na jednotlivé státy, které spolku budou spolupracovat nebo se svářit po libosti. Tento scénář znamená skutečný konec Evropy, která by se stala rejdištěm ruských a amerických tajných služeb a trhem amerických a čínských komerčních gigantů. Pro řadu běžných občanů, řádně poslouchající pokyny z cizích internetových sítí a poslušně konzumujících dodávané zahraniční zboží, by to možná byl uspokojivý život, ale mnoho kreativních a neortodoxně uvažujících nebo žijících jedinců by patrně volilo přesun do jiných oblastí světa. Tím by se nastartoval, nebo možná jenom akceleroval již zahájený pokles úrovně škol, celkové vzdělanosti a sociálního života, který by bylo jen velmi obtížné zvrátit, i kdyby se podmínky později nějak zázračně opět změnily. Tomuto scénáři nestojí v cestě vůbec nic. Pokud se vývoj Evropy ponechá samospádu, jak zatím současná doba naznačuje, tak je to terminální scénář, u kterého stará dobrá Evropa skončí.

Čtenář si jistě povšiml, že zatímco scénáře Ještě více Evropy a Probuzení spícího obra vylučují scénáře ostatní, u scénářů Trojmoří, Stará dobrá parta a Finlandizace tomu tak není. Je představitelný scénář Stará dobrá parta s Finlandizací zbytku EU, nebo naopak scénář Trojmoří s Finlandizací druhého zbytku Evropy. Samozřejmě jsou představitelné i paralelně běžící scénáře Trojmoří a Stará dobrá parta (které by se dokonce mohly i vzájemně potencovat) s Finlandizací všech ostatních zemí, které se k některému z bloků nepřipojí. Představitelné je samozřejmě i vytvoření dalších bloků severských nebo středomořských států.

Scénářů je prostě nepřeberné množství a který z nich se naplní se dozví naši potomci z učebnic dějepisu. Přesto myslím, že čtyři vypíchnuté scénáře představují nejtypičtější varianty možného vývoje Evropy, které by se mohly stát východisky pro další uvažování. Netroufám si predikovat jejich pravděpodobnost, to s radostí ponechám na laskavém čtenáři.