Mezi tím, co funguje dnes, a tím, co by mohlo fungovat zítra: hranice politiky založené na okamžitém efektu

Debata o vztazích s Tchaj-wanem odhaluje obecnější rys současné opozice, zejména Občanské demokratické strany: silnou orientaci na pragmatismus, který je však chápán úzce – jako rozvíjení toho, co již funguje. Argumentace je přitom poměrně přímočará: spolupráce s Tchaj-wanem přináší investice, technologický transfer a konkrétní výsledky, proto ji má smysl dále posilovat. Tento typ úvahy má racionální základ, ale zároveň jasně vymezené hranice.

Pragmatismus v této podobě není obecnou metodou hledání nejlepšího řešení, ale spíše strategií minimalizace rizika. Opírá se o existující vazby, o již vytvořenou institucionální kompatibilitu a o empiricky ověřené výsledky. Tím ale zároveň ignoruje dynamiku – tedy možnost, že nefunkční směry dnes mohou být klíčové zítra.

Zde se objevuje první strukturální slabina. To, že nějaký směr spolupráce funguje, není důkaz jeho optimality. Je to často důsledek historicky dané kompatibility nebo nízkých bariér vstupu. Úspěch tedy neznamená, že jde o nejlepší možnou variantu, ale spíše o nejsnáze dosažitelnou. Politika, která tento rozdíl nerozlišuje, se postupně uzavírá do vlastních trajektorií.

Druhý problém spočívá v implicitním odmítnutí „nefunkčních“ směrů. Ty však často nefungují právě proto, že jsou strukturálně náročnější – například kvůli odlišnému kognitivnímu rámci, jinému pojetí spolupráce nebo odlišné institucionální logice. To neznamená, že každý nefunkční směr má vysoký potenciál, ale že jeho systematické ignorování tuto možnost předem vylučuje. Vyhýbání se těmto směrům pak není pragmatismus, ale odklon od investice do jejich strukturálního překonání.

Tento přístup se navíc dostává do rozporu s druhou linií argumentace, kterou opozice používá – s důrazem na hodnotovou politiku. V případě Tchaj-wanu nejde jen o ekonomiku, ale i o podporu demokracie a sdílených hodnot. Tím se ale do pragmatického rámce vnáší prvek, který vytváří vnitřní nekonzistenci.

Pragmatická politika stojí na kompatibilitě zájmů. Hodnotová politika předpokládá kompatibilitu významů. Tyto dvě roviny se mohou překrývat, ale není to pravidlem – zejména ve vztazích mezi odlišnými civilizačními rámci. Hodnotová politika vůči takovým partnerům je proto strukturálně problematická: předpokládá sdílenou interpretaci pojmů, která často neexistuje. Výsledkem může být asymetrie, kdy jedna strana jedná normativně a druhá instrumentálně, což zvyšuje interpretační nejistotu mezi aktéry.

Tato kritika předpokládá, že cílem politiky není jen stabilita, ale i dlouhodobá optimalizace vztahů, pokud má politika ambici být více než jen správou existujícího stavu. Politika, která se opírá pouze o to, co již funguje, maximalizuje stabilitu, ale ne optimalitu. Pokud k tomu přidává hodnotovou rétoriku bez ohledu na rozdílné kognitivní rámce, prohlubuje nesoulad mezi deklarovanými cíli a reálnými efekty.

Z toho plyne závěr. Pragmatismus má své hranice tam, kde se redukuje na správu existujícího stavu. Skutečná optimalizace by vyžadovala i systematickou práci s tím, co zatím nefunguje – tedy investici do překonávání bariér, nikoli jejich obcházení. Právě tato dimenze však v současné argumentaci opozice zůstává slabá.