26. března na svém facebookovém profilu poslanec Evropského parlamentu (EP) za Českou pirátskou stranu Mikuláš Peksa uvádí: „Připojte se k nám ke sčítání lidu a do kolonky národnost uveďte hrdě EVROPSKÁ!“
Jenom připomínám, pirát Peksa je v EP součástí frakce Zelení/Evropská svobodná aliance.
Kritizovat podobný výrok je snadné, jde o zřejmý nesmysl, ale má souvislost se širší představou světa, jak ji chce prezentovat tzv. progresivistická levice.
Nejdříve proč jde o nesmyslný výrok. Otázka zní, co je národnost? Má nějaké znaky? Definici? Jde o pojem ustálený? Lze postulovat libovolnou národnost? Například, mohu se hlásit k francouzské národnosti, když znám pět francouzských slov a ve Francii jsem nikdy nebyl? Samozřejmě, mohu se k tomu hlásit. Budou to ale ostatní uznávat? Asi se mi budou smát, zvláště pak Francouzi. Pojí se národnost nějak s rodným jazykem? Běžně se domníváme, že ano. Podívejte se, jak jsou národnosti a národy a jejich znaky popisovány třeba v encyklopediích, jazyk, území, historie, zvyky, národní stát. Mluví pirát Peksa evropsky? Je jeho rodným jazykem třeba esperanto (alespoň)? Hned mne napadá, nemůže být moje národnost třeba středoevropská? Nebo euroasijská? Zdá se totiž, že čím více lidí sdílí společnou národnost, tím je to lepší, méně egoistické, jak naznačuje Peksa jinde. Pak bych ho lehce trumfnul. Evropa je geografický pojem a patří tam také Rusko, Bělorusko, Gruzie atd., nejde o pojem vztahující se k národnosti. Mikuláš Peksa pravděpodobně chtěl říci, hlásím se k integračnímu projektu Evropské unie, řekl ale něco jiného, že se hlásí k národnosti, která neexistuje. Možná v domnění, že jako lze postulovat nekonečné množství „genderových“ identit, lze i postulovat nekonečné množství národnostních identit. Nad tímto stylem myšlení bych se nyní pozastavil.
Je typické pro tzv. progresivní levici, že se snaží redefinovat ustálené definice a pod stejným názvem ukrývat jiné, často protichůdné významy. Tak za ženu může být považována osoba s penisem a za muže osoba s vagínou a dělohou. Protože veřejnost nechce toto zmatení přijmout, má být trestána. Identita totiž není jen jednou stranou mince, musí být o ní přesvědčena jak daná osoba, tak i její okolí. Jiný příklad je třeba institut manželství, podle nové definice jím není svazek mezi mužem a ženou, ale i svazky homosexuální. Proč by však nemohla být definice manželství i širší? Třeba svazek více lidí? Nebo lidí a zvířat? Nebo proč by se nemohly nějak volně měnit i ostatní definiční znaky manželství? Další příklad, stát, který nebrání svoje hranice. Doposud jedním z definičních znaků státu bylo, že je ohraničen, má hranice a má právo a povinnost tyto hranice bránit. Nicméně v souvislosti s tzv. migrační krizí je právo bránit své hranice státům upíráno. Dokonce ze strany OSN je prosazována dohoda (Globální kompakt pro bezpečnou, řízenou a legální migraci, u nás podporována zrovna Piráty), která legalizací v současnosti nelegální migrace popírá právo států na obranu svých hranic. Někdy slova nabývají opačných významů. Obvinění všech bělochů z rasismu je označováno jako boj proti rasismu. Vůbec nejznámější je změna obsahu slova liberál, původní označení člověka tolerantního k jiným názorům si dnes přivlastnili lidé silně netolerantní, lidé, kteří vás různě bojkotují, mediálně šikanují a vyhodí z práce, když jste se před dvaceti lety převlékl za indiána.
Snaha progresivní levice (neomarxistů či kulturních revolucionářů) měnit svět pomocí jazyka vychází z filosofie 20. století, tzv. obratu k jazyku, kde si filosofie všímá, jak náš obraz světa záleží na našich slovech, kontextu, ve kterém je používáme, na celkové síti slov a jejich významů, jak jsme ji vytvořili. Někteří z levicových myslitelů z tohoto poznatku odvodili radikální představu, že svět mohou změnit ke své představě změnou sítě slov a jejich významů. Původně marxisté preferovali změnu „materiální základny.“ Jde tedy o pravý opak. Představu, že pravda a žití v tomto světě závisí pouze či převážně na tom, jak utkáme naši slovní síť, lze různě vyvracet. Zde bych podobným revolucionářům pouze připomněl, že bojují za představu spravedlivého světa vyjádřeného ve „staré“ síti slov a až utkají tu novou, nový význam slov, jako je pravda, krása, spravedlnost či rovnost, je může dost překvapit.
Benjamin Franklin dával k dobru jednu hádanku: „Jestliže se dohodneme, že ocas psa budeme nazývat nohou, kolik nohou má pak pes?“ Odpověď byla pro někoho nečekaná. „Pes má čtyři nohy!“ V nadpisu článku kladu otázku, jakou národnost má pirát Peksa. Moje odpověď je, že nevím. Ale vím, že nemá národnost evropskou. Jo, a pes má čtyři nohy.