Dalibor Dědek se chystá jít do politiky a hned se proti němu vzedmul odpor.
Je těžké na něm něco najít. Vybudoval veleúspěšnou firmu a žije vlastně bezúhonně. Žádná spolupráce s StB a žádná pokoutní privatizace Unipetrolu či jiného postkomunistického gigantu za hubičku. Ale přece je třeba se ho bát. Máme zkušenost s Andrejem Babišem, Ivo Valentou, Vítem Bártou i řadou kmotrů z éry před tím. A je to? Stačí zobecnit a máme ho, ptáčka. Zase jeden z nich. Bohatý = darebák. To je rovnice podporovaná mimo jiné i tím, že tak nás to učili bolševici 41 roků. Vzít jim jejich fabriky „bohužel“ již nemůžeme (ačkoliv komunisté s 10-15 % preferencí i někteří další by to stále rádi udělali), ovšem strach z nich jde. Jsou snad lepší poslanci z rodu slabochů zaháčkovaní různými službičkami kdekomu a hlavně sekretariátům stran?
Nejsem žádným fandou pana Dalibora Dědka a kromě toho, že ve svém domě mám kvalitní zabezpečení od něj (prostě jsem si ho koupil na trhu), s ním nemám nic společného. Až do nedávna jsem vlastně ani neuměl jeho jméno s jeho firmou spojit. Zkrátka mi to bylo dost fuk. Avšak alespoň jedno je jisté: celá ta jeho široko za hranicemi republiky proslulá firma je dílo jeho a jeho tří přátel. Začal skromně a dosáhl toho, čeho mnozí jiní dosáhli rozkrádáním společného vlastnictví. Přitom má za sebou dlouhou řadu případů obecně prospěšného sponzorování od ochrany památek až po podporu bádání. Již zde je rozdíl. Ukažte mi jednu jedinou obecně prospěšnou akci Andreje Babiše! Čapí hnízdo? Samý business a hlavně státní či evropské dotace do vlastní kapsy.
Ve svobodné společnosti bývají na počátku úspěšní převážně pistolníci a teprve v dalších generacích se vynoří osobnosti rázu George Sorose, Warrena Buffetta, Billa Gatese i dalších věnujících značnou část svého majetku na dobročinné účely, přičemž takto bohatí sponzorují i jednotlivé politiky či celé politické strany. Jinak to asi nejde. Jádro věci tkví v tom, že vlády minulých 27 roků (mám za to, že to byl od začátku záměr) podporovaly ukradené obrovské podniky z dob komunismu či zahraniční investory montujících u nás za pár šupů své výrobky, zatímco start-upy držely pod krkem. Těmto okolnostem navzdory se Daliboru Dědkovi podařilo vybudovat úctyhodné dílo. Přitom najít v jeho minulosti aférku kterékoliv podoby se nedaří.
A tak se chytněme toho, že není kuřák. Což o to. Děsivé je, že odmítá ve své firmě kuřáky i jen zaměstnat. Útočí tak na naši základní svobodu, svobodu zajištěnou i ústavou: vykuř si mozek podle své libosti! Sáhnout si na takové privilegium nedáme. Ať to stojí cokoliv. Že v hospodách s námi museli až do včerejška kouřit i ostatní hosté, nám nevadí: jejich chyba - měli jít na jídlo někam jinam. A servírky si měly najít jinou práci. Kolik vzteklého štěkání jsme pod taktovkou Jaroslava Kubery zažili. (Pochybovat o tom, že ODS by ráda schválila právo na bezohlednost, pochopitelně nelze.)
Nyní přichází něco horšího: člověk, který zakazuje nikotin svým zaměstnancům. Ovšem zde je kalkulace docela prostá. Skutečný kuřák potřebuje hladinku a tu lze udržet pouze při počtu alespoň dvaceti cigaret denně. Během pracovní doby tudíž musí vykouřit alespoň 10 cigaret a při době kouření jedné cigarety přibližně 10 minut musí strávit nejméně hodinu a půl z pracovní doby takovým flákáním. Chápu, že Dalibor Dědek k takovému sponzoringu chuť nemá. Kromě toho jsou kuřáci daleko častěji a vážněji nemocní, takže v práci prostě chybí. A lhostejné jistě není ani to, že kuřák má vůli slabou a že je tudíž slabochem povýtce habituálního rázu. Kdo by takové lemply zaměstnával?
Nicméně něco je třeba najít, například mrťafy tohoto druhu. Znamená to snad, že Dalibor Dědek hodlá s liberalismem u nás zatočit? Obávám se, že to je motivem mnoha jiných - možná dokonce těch, kdo na něj teď dští. Vážnou naší národní chorobou totiž je, že jsme paranoidní vždycky předem. A ještě k tomu primitivové primitivně zobecňují a hned dospějí k závěru o tom, že „všetky kradnů“ či něco podobného. Proti tomu inteligentní člověk dokáže myslet kriticky a rozlišovat.
Rozlišovat je ovšem třeba. Není miliardář jako miliardář a to, že jeden z nich je ochoten podpořit starostu velmi úspěšně bojujícího proti korupci v Semilech, Jana Farského, je u nás dost převratné. Podporoval bych ho také, kdybych měl tolik peněz. Musíme se konečně zbavit komunistického odkazu a začít dělit lidi nikoliv podle jejich bohatství, ale podle jejich charakteru vyjádřenému jejich minulostí. Známe přece tolik lidí, kteří neměli nic a po tom, co ve vrcholné politice strávili pár roků, se na jejich kontech záhadně objevily stovky miliónů bez práce. S takovými v holportu pracovali i mnozí z těch, co kumulovali majetky. Tak zde vznikla sorta zhůvěřilých boháčů. Ale všichni takoví jistě nejsou. Věci se zkrátka mění: tempora mutantur et nos mutamur in illis.
Převzato z blogu autora