„Nemusejí nás milovat, ale měli by si nás vážit“

To je citát, připisovaný Ronaldu Reaganovi. Tím slovem nás má na mysli politiky.

Politiky, ať jsou to v případě ČR politici v malé obci, městě nebo ve sněmovně, senátu či ve vládě. Neměli by tam být za kašpary! A přece se někdy stává, že si nejsme jisti, jestli se před našima očima odehrává komedie, fraška, předvolební mítink, rozhovor v České televizi či tragédie. Letos před volbami jsou zvláště debaty v ČT „výživné“. Nemám na mysli, že by političtí účastníci mimo kamery neměli Kiderstube. Oni asi, zvláště někteří, neumějí ale pochopit význam slova diskuse a překřikují se tak, že moderátor rezignuje. A tak se můžeme dívat na divadelní představení, která trvají téměř měsíc a s údivem se díváme na lidi, kteří si dovolují žádat voliče o to, aby směli vést a řídit naši zemi. Ve velkých městech jsme této „kratochvíli“ vystaveni více, protože přibývají i setkání na náměstích, v obchodních centrech, v metru. V menších městech a malých obcích obvykle stačí papír A4 s popsáním slibů, které ale autoři textu nikde nepodepíší vlastní krví a proto se je ani nezavazují splnit.

K některým z těch tváří „kluků a děvčat z plakátu“ jsou tato slova možná ne úplně spravedlivá, oni by se třeba snažili sliby naplnit. Ale musejí obvykle vzít někoho do koalice a pak se veřejnost diví, jaké veletoče se ve změně programů mohou dít. Někdy připomínají koalice slova z filmu Limonádový Joe: „Padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina“. Koalice kdysi pravicové strany a Pirátů byla snad nejvíce nepochopitelná. To se ale děje ve „velké politice“, kterou nám každodenně přenáší a přináší Česká televize (tady upozorňuji na knoflík ON-OFF).

Osobně každému je ale bližší politika komunální. Ta dosahuje na všechny obce, na veliká, velká i na menší města, či malé vesnice (celkem jich je v ČR 6250). Tam se do všech politických programů, klubů, výborů a komisí připlétají-zvláště v malých místech-navíc nejen osobní ambice, ale i animozity, rodinné vztahy a mnohdy i historické souvislosti. A také ne vždy úplně přesná znalost právních norem (o nedostatku kvalifikovaného úřednického aparátu nemluvě). A že za vším tím komunálně-politickým hemžením není vždy nepřítomen osobní prospěch? No, to si nechme vyprávět! Ona totiž třeba změna územního plánu ze stavební parcely udělá za 10 minut hlasování plochu veřejné zeleně, někdy a někde zase opačně!

O podivných názvech komunálních „politických stran“ se raději nezmiňovat, ty jsou často extravagantnější, než byly výrazy českých puristů v 18. století. Volba pro město byla takovým prvním rozvolněním názvu a hlavně politického programu. Pokračovat by mohlo „Blaho pro Kocourkov“ a možné je i „Jsme proti rybníku“. Cizinec by se mohl podivovat i nad nic neříkajícími jmény politických uskupení ze současné vrcholové politiky jako jsou „Stačilo“ nebo „Spolu“. Zvláštní sortou jsou ještě Starostové (a nezávislí), ti balancují někde uprostřed, protože je to uskupení bývalých starostů plus nějak přilepených osob, které nevěděly, kde by svůj politický talent uplatnily, přestože starosty nikdy nebyly (však se také někteří skuteční starostové proti zneužití označení ozvali). Zůstaňme ale u komunálu.

Nejsem skeptik, který za každým stromem vidí politického nepřítele či politický zločin. K napsání tohoto textu mě přiměla zpráva z jednání zastupitelstva nejmenované obce, kde je práce nad hlavu, kde je potřeba rekonstruovat chodníky, náměstí, postarat se o několik nemovitostí, které obci neslouží ke cti, dokončit kanalizaci, opravovat vodovod a tisíce menších, ale potřebných činností. O to vše se snaží současný a několik bývalých starostů, kteří překonávali nástrahy místní politiky a trpělivě, i když někdy díky těmto nástrahám trochu pomalu, postupovali kupředu. A postupně se dařilo.

Pod souslovím „nástrahy místní politiky“ v tom městečku můžeme najít mladého, v roce 2005 ještě nedostudovaného učitele, který do obce dorazil jak se říká „s ruksakem na zádech“. Během několika let se rozkoukal, dostudoval a začal se aktivně věnovat místním záležitostem. Po dalších pár letech založil uskupení „Poctiví občané“, vstoupil do volebního klání a dostal se do obecního zastupitelstva. Po dalších několika letech, kdy už byl v obci více zorientovaný a stal se i členem rady, si umanul, že nahradí právě končící ředitelku základní školy. Nechtělo se mu čekat na obvyklý termín 1. září (resp. 1.července.), ke kterému jsou obvykle noví ředitelé radou obce jmenování. Chtěl být ředitelem od 1. ledna, čili od Nového roku. Aby se tak mohlo stát, domluvil se s několika učiteli-členy zastupitelstva a podařilo se mu odvolat starostu a celou radu. Starosta nebyl sice dokonalý, trochu hřmotný a tvrdohlavý, ale byl lobisty neovlivnitelný a měl respekt-místní živnostník, který nejen věděl, co obec potřebuje a také to neústupně realizoval.

Pod učitelskou taktovkou byl místo něj tedy zvolen nový starosta a nová rada, která toho mladíka ředitelem jmenovala v jím požadovaném termínu. A on, zase za dalších pár let jako člen rady, kormidloval spolu se svým uskupením místní politiku směrem k velkým, pro obec neúměrným investicím do základní školy, více, ale spíš méně potřebným (výtah pro postižené děti, které ve škole nejsou, mohl být realizován i jinak, než zásahem do historické vedlejší budovy), objevila se i příležitost založit novou (Montessori) mateřskou školu, kde je 8 dětiček a kterou má pod svým vedením. A to i přesto, že místní mateřská škola a dětská skupina má kapacitu plně dostačující (že iniciátoři jsou členové uskupení Poctiví občné nemusím dodávat) Atd., atd., drobnosti typu odpisů historického nábytku, který se nacházel v depozitu školy nezmiňuji.Posléze byl ten nepotřebný nábytek odvezen. A poslední zpráva: i současný starosta by měl být odvolán. Nenápadný, pracovitý, systematický člověk, který obci věnuje „24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 52 týdnů v roce“ (starosta totiž nemá žádným zákonem stanovenou pracovní dobu). Člověk, který svoji pozici materiálně nepotřebuje, stojí panu řediteli v cestě. V cestě systému, kdy obec nezřizuje školu, ale „škola zřizuje obec“. Machiavelli by byl možná potěšen, ale pan ředitel dělá tu zákulisní politiku tak humpolácky, že by se Machiavelli styděl.

Co z takové možná i v jiných obcích, co z podobné situace, kdy komunální politika neslouží obci, ale nesmírnému egu jednotlivce, vyvodit? V případě, že tím jednotlivcem je ředitel školy, by mělo být uplatněno znění zákona, že ředitel organizace, zřizované obcí, nemůže a nesmí být členem rady obce. Platí to pro různé komunální podniky typu Dopravních podniků, Správy zeleně, Technických služeb, Domů s pečovatelskou službou a dalších. Jediná organizace, zřizovaná obcí, pro niž to neplatí, je škola. Na jejího ředitele se tento zákonný předpis nevztahuje (výklad Poslanecké sněmovny PČR). Takový střet zájmů není v zákoně ošetřen. Jistě by pomohlo, kdyby toto téma někdo připomněl Starostům. Možná by se, zvláště ti bývalí, opravdoví starostové, mohli rozvzpomenout na své začátky, a navrhnout novelu Zákona o státní správě a samosprávě ve školství a Zákona o obcích.

Velmi by to i profesi ředitelů škol pomohlo, protože takového, výše popsaného ředitele školy, nemůže mít nikdo ve vážnosti. Takový je totiž směšný! A také nebezpečný. Lidé se ho totiž bojí. Mají přece ve škole své děti. A učitelé? Hledejte na venkově místo za velmi slušné peníze. A na co už se úplně ve veřejnosti zapomnělo? Učitel na plný úvazek musí odučit 23 vyučovacích hodin týdně. Tím se kruh uzavírá. A Reaganovo „měli by si nás vážit“?