První náměstek ministra vnitra se, podle vlastních slov, od dětství snažil, aby z něj byl chlap. Nejprve si myslel, že na to stačí být u policie. Po listopadu osmdesát devět k tomu přidal krátký sestřih a posilovnu. Snad mu už došlo, že ani uniforma, ani funkce a už vůbec ne vypracované tricepsy a úsečná mluva ještě z nikoho opravdového chlapa neudělaly. Chlapa dělají činy - a dodržené slovo. Jiří Komorous se vrátil na ministerstvo vnitra v podivné době a v podivné společnosti. Jako by mu světlo svědomí, ve které věří, chtělo naznačit, že to všechno, čím do této chvíle prošel, byla jenom příprava na skutečnou zkoušku. Teprve nyní bude moci ukázat, zda je skutečný muž nebo jenom další posluha mocných. Má k tomu neobvyklou, a v normálním státě těžko uvěřitelnou, příležitost.

Jiří Komorous má dnes funkci, jejíž váha mu dovoluje zasáhnout proti jakémukoliv zkorumpovanému policistovi v tomto státě. Nic mu nebrání, aby ověřil informace, podle kterých se policejní vyšetřovatel kauzy obžalovaného MUDr. Zbyňka Veselského dlouhodobě přátelsky stýká s hlavním svědkem obžaloby v tomto případě. Může ověřit, zda mají stejná tetování na ruce a zda společně chodí v pražských Modřanech do stejné posilovny. Pokud se to potvrdí, Komorous by mohl policii i veřejnosti sdělit, zda je pro českého policistu normální a správné přátelit se s člověkem, který se na internetu vychloubá přátelstvím s Ivanem Jonákem, odsouzeným, tuším, za dokonanou vraždu. Onen svědek a kamarád vyšetřovatele se jmenuje Jindřich Popelář. Kulturista, který byl za podezření ze zneužívání zakázaného dopingu na dva roky vyloučen ze všech soutěží, a který byl, podle stížnosti a petice přátel doktora Veselského, opakovaně vyšetřován pro závažnou trestnou činnost.

Jiří Komorous by se dokonce mohl odvážit veřejně potvrdit informace o tom, že všechna tato podezření o podivných praktikách onoho vyšetřovatele už vyšetřovala a potvrdila Inspekce ministerstva vnitra. Mohl by stejně veřejně zjevit, jak se hodlá postavit k faktu, že tento vyšetřovatel odmítal obhájci doktora Veselského přístup do spisu, což je základní právo vyplývající z ústavního principu rovnosti před zákonem, a že ho k tomu donutila až stížnost právě k Ústavnímu soudu. A také by mohl říci, jak profesionální je výkon vyšetřovatele, když ještě ani dva dny před hlavním líčením není ve spise záznam o výslechu svědka Popeláře, tedy nejdůležitější důvod a příčina, proč celá trestní kauza vznikla.

Není teď důležité celý případ popisovat. Bude o něm jednat soud a lze snad doufat, že odvede profesionálnější práci než Policie ČR a státní zastupitelství. V této chvíli je však nejdůležitější vyvrátit podezření, že v policii existují lidé, kteří jsou schopni obvinit nevinného člověka bez důkazů, pouze na základě tvrzení tří navzájem spojených osob s pochybnou minulostí. Že je v tomto státě možné zničit člověka jenom tím, že policista odmítne provést jakýkoliv důkaz v jeho prospěch, blokuje mu přístup do spisu, ale o to ochotněji pouští „zaručené“ informace bulváru a neinformovaným novinářům.

Toto podezření může a musí vyvrátit sama policie. Jiří Komorous se potkal s osudem. V této chvíli nezáleží na jeho minulosti. Protože teprve v této chvíli se ukáže, zda je muž a policista srdcem, anebo, jak kdysi sám o jiných trefně prohlásil, jenom chodícím věšákem na uniformu.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)