„Pomáhat a chránit“ – to je, oč tu běží. Tedy Policii ČR. Údajně. V řadě případů se však ukazuje, že určité policejní aktivity občany tohoto státu nejenže nechrání, ale přímo ohrožují. Tragických příkladů tohoto policejního jednání přibývá a s nimi i počet mrtvých a vážně raněných. Jak dlouho ještě?

Začnu oklikou. Všichni jsme to v trošku slušných kriminálních filmech mnohokrát viděli. Policista běží po městské ulici a v dohledu má ozbrojeného mnohonásobného vraha, o jehož dopadení se kriminalisté snaží již dlouhou dobu. Zamíří na něj … a pak sklopí zbraň. Ten policista nevystřelí na člověka, který zabil jeho kamaráda. Proč? Je to vůl?

Ne. Protože je dobře vycvičen, tak ví, že použití služební zbraně je omezeno přísnými pravidly. To úplně základní je, že při použití střelné zbraně nesmí být ohroženy nezúčastněné osoby.

Je možné s takovým pravidlem souhlasit? Já myslím, že ano. Ale podle diskusních příspěvků u jednoho článku by však mnoho občanů tohoto státu i za výše popsaných okolností střelbu na zločince probíjejícího se davem lidí nejen schvalovalo, ale dokonce by doporučovalo použití samopalu. Zdá se vám to zrůdné? Mně také, ale taková je reálná úroveň našich spoluobčanů, policistů nevyjímaje.

Naši dopravní policisté mají k dispozici dvě zbraně. Tu střelnou, jejíž oprávněné použití je svázáno mnoha omezujícími pravidly, a služební automobil - k využití prakticky bez jakýchkoli pravidel. A tak v poslední době poměrně často se dovídáme o tragických honičkách našich policistů, kteří však nepronásledují usvědčeného konkrétního zločince, ale jen „sprostého podezřelého“. Výsledkem jejich „bohulibé činnosti“ je již značný počet mrtvých a těžce raněných. Takhle nás policie chrání? Vždyť svým způsobem „střílí v davu“.

Poslední z těchto nesmírně smutných událostí se stala v noci na pátek u Drahanovic, kdy devatenáctiletá řidička podezřele jedoucího automobilu nezastavila na pokyn policejní hlídky a pokračovala v jízdě. Pronásledovaná blikajícím policejním vozem však svou jízdu zrychlila natolik, že vzhledem ke své řidičské nezkušenosti v jedné ze zatáček nezvládla řízení, vylétla ze silnice a po nárazu do stromu zemřela.

Mohli byste říci – dobře jí tak, sama si to zavinila. Blbost však může udělat každý, ale aby kvůli ní musel přímo umřít? A co kdyby v průběhu honičky právě jelo v protisměru jiné auto a ona při srážce nezabila jen sebe, ale i několik dalších lidí? A akční policisté by za kvalitně provedenou „bezpečnostní akci“ proti svět ohrožující pravděpodobně „nametené“ dívce dostali od ministra vnitra diplom a slovní pochvalu před natočeným tankem.

Přitom stačilo zapsat si číslo vozu, nechat ho v policejní databázi prolustrovat a dle výsledků lustrace postupovat. Ta dívka byla s největší pravděpodobností z blízkého okolí, a tak by mohli za krátkou chvíli zazvonit u jejího bytu. A když by to takto nešlo, tak využít jinou cestu ke zjištění řidičky a jejímu potrestání. Ta dívka si zasloužila přijít o řidičák, zaplatit vysokou pokutu, dostat od táty pár facek, ale ne zemřít !!!

Naše dopravní policie pronásledováním ujíždějících řidičů opakovaně vystavuje občany této země obrovskému nebezpečí a její činnost v tomto směru by tedy měla být jednoznačně kvalifikována jako trestný čin veřejného ohrožení. Jestli by neoprávněná střelba policisty mohla ohrozit jednotlivce, tak dva automobily řítící se značnou rychlostí po silnici bych, samozřejmě poněkud nadneseně, označil jako „zbraň hromadného ničení“.

Každý, kdo je schopen souhlasit s omezeními platnými pro použití služební zbraně, by měl souhlasit i s omezeními, která by měla být zavedena pro použití policejních vozů jako zbraní ohrožujících pronásledováním jiných automobilů veřejnou bezpečnost.

Vědí vůbec naši policisté, že v USA dříve velmi populární honičky policejních vozů v přímém televizním přenosu s vozidly, které na pokyn policie nezastavily, už neexistují. Američtí policejní odborníci totiž vyhodnotili, že akční pronásledování řidičů ujíždějícími před policejními vede ke zbytečně mnoha smrtelným zraněním nezúčastněných osob a k obrovským materiálním škodám. Kdy se konečně poučíme i my?