Ve svém textu si dovoluji reagovat na erudovaný článek známého politologa Milana Hamerského z Neviditelného psa (13.3.2012) s názvem Milosti i ombudsmana potřebujeme.

Milost je poněkud výjimečná pravomoc, která, nejen podle mého soudu, ideově vyvěrá ještě z monarchistických časů. Milost umožňuje prezidentovi v individuálních případech odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem anebo nařizovat, aby se trestní řízení vůbec nezahajovalo, a pakliže již bylo nastartováno, aby se v něm nepokračovalo.

Ex lege prezident svá rozhodnutí ohledně udílení milostí není povinen komukoliv vysvětlovat. Ani novinářům, ani poslancům. Tedy nesdílím Hamerského názor, že by zde byl prezident republiky v roli správního orgánu. Jinak řečeno nesouhlasím s tím, že by udílení milostí bylo správním řízením v režimu správního řádu a prezident by je musel odůvodňovat jako jiný správní orgán – např. krajský úřad. Nota bene, ani v judikatuře, ani v doktríně nenajdeme, že by absence odůvodnění způsobila, že by milost prezidenta byla neplatná.

Zastávám silný názor, že milosti jako takové jsou dnes historickým přežitkem feudálního střihu. Stejně jako například stínová ministryně Marie Benešová či jiní právníci mám za to, že to je institut, který již nepatří do moderního právního státu.

O feudální podstatě milostí se nota bene vyjádřil i přímo Václav Klaus. Kupříkladu v prosinci 2003 pro BBC náš dnešní prezident uvedl: "…(milost) je totálně výjimečná věc, která se vymyká standardům demokratického uspořádání. Je to přežitek z doby feudální, kdy král mohl někoho dát i zavraždit i omilostnit."

Myslím si, že v jednotlivých případech, kdy je udělena milost, dochází k znevážení několikaleté práce soudců, státních zástupců a policistů. A to práce nikterak levné. Při vší úctě, i kdyby team hradních právníků, a to jakéhokoliv sebegeniálnějšího prezidenta, věnoval procesu (ne)vyhovění žádostí o milosti velmi mnoho času a energie, nikdy nemůže z povahy věci proniknout do podstaty trestního problému jako orgány činné v trestním řízení, které se mnohdy jednotlivými causami zaobírají několik let.

Pan Hamerský uvádí příklad, že prezident Václav Havel zastavil vyšetřování důchodkyně, která si pro zmírnění zdravotních bolestí údajně pěstovala marihuanu. To je jistě chvályhodné a rozumné, nicméně není toto ze systémového hlediska úkol pro státní zástupce a posléze soudce, aby mj. vyhodnotili společenskou nebezpečnost jednotlivých skutků? Není alibistické se spoléhat na milost shůry? Nenásobí se nespravedlnost ve společnosti tím, že jeden milost dostane a druhý nikoliv?

Myslím si, že by se měla zahájit vážná diskuze o zrušení ústavního práva prezidenta udělovat milosti.

Koneckonců i většina budoucích kandidátů na prezidenta uvádí, že milostí budou využívat velice zřídka či vůbec. Takže i oni ji intuitivně vnímají jako velmi problematický institut.

Panta rhei, i ústavní právo....

Autor je vysokoškolský pedagog, PF MU v Brně