16.11.2019 | Svátek má Otmar


POLEMIKA: Zelení, ekoaktivisté, krokodýli

14.4.2012

Už dlouho jsem nečetl větší snůšku nesmyslů, než byl článek Jaroslava Jiráta s názvem Krokodýlí slzy zelených, před jehož vyzněním bych měl bránit snad i samotné ekoaktivisty, ačkoli jsem sám konzervativně smýšlející, pravicově orientovaný občan.

Jaroslav Jirát ve svém článku hází do jednoho pytle nejen veškeré ekologické problémy (výstavby dálnic, smog na Ostravsku, kůrovce na Šumavě, fotovoltaické elektrárny, vodní dopravu), ale také všechny, kteří se nějakým způsobem angažují v "zelených" tématech (Stranu zelených, Greenpeace, Miroslava Patrika, blokádníky ze Šumavy a další). Závěry Jaroslava Jiráta jsou však jasné: každý, kdo se angažuje v ochraně životního prostředí, je nehumánní zvrhlík, který pořád proti něčemu protestuje, dělá demonstrace, místo aby se sebral a šel vyčistit ten potok.[1]

O aktivitách či vyjádřeních Miroslava Patrika si lze myslet ledacos, nicméně když už se autor od kritiky krokodýlí farmy přesunul k blokování dostavby dálnice D8, vedoucí přes CHKO České středohoří, měl si dát alespoň tolik práce, aby si zjistil základní fakta. Miroslav Patrik a jiní ekologičtí aktivisté výstavbu dálnice D8 neblokovali 15 let. Odpovědnost za to, že se stavba D8 poněkud protáhla, nese stát, přesněji neschopní úředníci, kteří nedokáží správně posoudit ani vliv dálnice na životní prostředí, ani vydat správná územní rozhodnutí či stavební povolení. Správně v tomto případě znamená – v souladu se zákonem. Ukázkovým příkladem je již dostavěný most do Bílinky, který sice stojí, ale neodpovídá původní dokumentaci a je nutné pro něj vydat dodatečné stavební povolení, jinak jej není možno zkolaudovat a tedy ani používat. Nicméně ani skutečnost, že se vedl soudní spor, nezabránila státu ve výstavbě dalších úseků – které sice stojí, ale v rozporu se zákonem.

Ano, Miroslav Patrik i zástupci státu se neustále odvolávají k českým, tedy nepříliš rychlým soudům, rozhodujícím o žalobách vůči D8, podaných ještě v 90. letech minulého století. Rychlost soudních řízení není věcí Miroslava Patrika, ale státu, který měl dávno řešit notorické přetížení českých soudců a soudkyň odejmutím části agendy např. na nižší soudní úředníky, nebo redukcí právních předpisů (samozřejmě se nedělalo nic a dnes na to pro změnu chybí peníze). Každopádně chtít po státu, aby dodržoval své vlastní zákony, je skutečně zvrhlost nejtěžšího kalibru.

Co se týká kácení "kůrovcových stromů" na Šumavě, tak to bylo protiprávní a potvrdil to nejen veřejný ochránce práv (stanovisko zástupkyně), ale také Česká inspekce životního prostředí (která zahájila s vedením národního parku správní řízení). Stát si prosadil svou a stromy – za asistence policie – pokácel, zákon nezákon. Ekologickým aktivistům – pokud tak lze označit i občany, kterým nebylo kácení na Šumavě lhostejné a kteří nebyli členy žádného občanského sdružení – nešlo o ochranu kůrovce, ale o ochranu národního parku a o dodržování platných právních předpisů.

Problém fotovoltaických elektráren a jejich boomu nemá s ekologickými aktivisty společného prakticky nic. Velmi benevolentní zákon o podpoře obnovitelných zdrojů, který umožnil doslova stavební šílenství, byl přijat v roce 2005. Nehlasovala pro něj Strana zelených, protože ještě nebyla v poslanecké sněmovně (do ní se dostala až po volbách v roce 2006). Část ekologických aktivistů nebyla ze zákona nadšená už tehdy, protože zákon nepreferoval fotovoltaické elektrárny umístěné např. na střechách továrních hal či na nějakých brownfieldech, oproti elektrárnám na zelené louce (tedy na pozemnku, který musel být předtím vyňat ze zemědělského půdního fondu). Podotýkám, v sousedním Německu si tamní zákonodárci ohlídali alespoň tohle.

Ačkoli byl zákon účinný od roku 2005, došlo k výraznému nárůstu výstavby fotovoltaických elektráren až v roce 2010. A nebylo to vinou ekologických aktivistů, ale poslanců a členů vlády, kteří nebyli schopní za pět let zákon novelizovat tak, aby bylo možné pružně zareagovat na výrazný pokles cen fotovoltaických panelů. Když se konečně zákonodárci na počátku roku 2010 probrali z letargie, bylo už pozdě a nezbývalo, než se snažit omezit výstavbu fotovoltaických elektráren za každou cenu, jakýmikoli prostředky, bez ohledu na platné právní předpisy či mezinárodní smlouvy o ochraně investic (takže řada poškozených investorů ze zahraničí se hodlá domoci náhrady škody v mezinárodní arbitráži). Ironií osudu je, že tři ze šesti největších fotovoltaických elektráren vlastní ČEZ, a.s. Jaroslav Jirát by měl tedy nadávat zákonodárcům, že fotovoltaickému boomu nebyli schopni zabránit, nikoli ekologickým aktivistům, kteří sice obecně výrobu elektřiny ze slunečního záření podporují, ale především na lokální úrovni a ne jakýmkoli způsobem.

K dalším problémům, zmíněných Jaroslavem Jirátem, už jen stručně: Zelenou naftu nepodporovali prakticky žádní trochu přemýšlející ekoaktivisté, protože přináší víc škody, než užitku. Že si to ve skutečnosti prosadila EU, že z toho těží velkopodnikatelé typu Babiše, jsou věci, které nechávají Jiráta naprosto v klidu. O smogové situaci na Ostravsku se mluví už hodně dlouho, stát bohužel s jejím řešením příliš nepokročil. Nicméně jen pokud uvedu události s poslední doby: tamní občané zorganizovali Roušku pro Ostravu, v Karviné protestovali ekologičtí aktivisté proti plánu postavit obří, leč neekologické spalovně odpadu (požadovali moderní, efektivnější a tedy ekologičtější spalovnu a větší důraz na recyklaci).[2] Čili není pravdou, že by se znečištění ovzduší v regionu žádný ekoaktivista nevěnoval. Je jich dost a nejrůznějších akcí a návrhů bylo už taky docela dost.

Vodní doprava na Labi je naprosto k ničemu, tu ani žádní ekologičtí aktivisté blokovat nemusí, protože je podstatně rychlejší projet po dálnici, než překládat náklad z kamionu na loď a pak se ploužit po mělkém Labi.

Ekologičtí aktivisté údajně slovně potírají kamionovou dopravu – podle Jiráta ale ti samí lidé právními nástroji blokují výstavbu dálnic (po kterých kamiony převážně jezdí).

Logika vůbec není Jirátovou silnou stránkou: přednost před dálnicí má prý kus lesa, lhostejno, že může být vysazen o kus dál. Pokud pominu fakt, že les nejde jen tak vysadit, že stromy rostou desítky let, nechápu, proč je problém nedat přednost lesu a dálnici postavit o kus dál. Stejně tak není jasné, proč Jirátovi vadí, že Miroslav Patrik kritizuje komerční chov krokodýlů, když jednou větou dodává, že by bylo nejlepší, kdyby se ekoaktivisté věnovali jiným problémům a neblokovali ty dálnice, že.

Co říci závěrem? Chápu, že ne každému se nejrůznější akce ekoaktivistů, návrhy Strany zelených či neústupnost Miroslava Patrika líbí, chápu, že ne pro každého je ochrana životního prostředí na prvním místě, chápu, že má Jaroslav Jirát na ekoaktivisty a jejich aktivity vlastní, jednoznačně negativní názor a akceptuji, že svůj názor projeví.

Vadí mi pouze nesmyslná obvinění a vyložené lži, způsobené buď naprostou neznalostí kritizovaných věcí, nebo záměrem co možná nejvíce zdiskreditovat všechny, kteří se zajímají o životní prostředí a nebojí se projevit vlastní názor (včetně podniknutí příslušných právních kroků). V každém konfliktu státu a ekologických aktivistů stojí Jirát jednoznačně na straně státu, bez ohledu na to, zda sám stát dodržuje vlastní právní předpisy, nebo ne. To je daleko horší, než veřejně kritizovat jedinou krokodýlí farmu v republice.

_____________
[1] Parafráze projevu Milouše Jakeše z Červeného Hrádku.

[2] http://cista-alternativa.cz/eko-organizace/smog-na-ostravsku-lepe-zmirni-moderni-teplarna-nez-megaspalovna-odpadku-v-karvine/








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.