29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLEMIKA: Zase ty domácí porody

28.8.2014

Omlouvám se, ale mně to prostě nedá, abych nereagoval na některé myšlenky z článku paní Markéty Šichtařové z 25. 8. 2014 „Zakažme domácí porody!“.

V mnohém s ní musím souhlasit. Přinejmenším v tom, že je „volovinium“ zakazovat zákonem porody doma.

Ať si rodí každý, kde se mu zlíbí. Kupř. Marie porodila Ježíška v chlívě, chudák Josef tam asi k užitku moc nebyl, porodní bábu nahradil volek (či kravka?) a oslík - a co z chlapce vyrostlo. Vyprávíme si o tom dodneška. Leč opusťme, připouštím, poněkud pokleslý humor.

Budu pokud možno stručný a dovolím si probrat některé teze, se kterými autorka polemizuje:

Argument 1: „Doma se může stát cokoliv, a pak jde o vteřiny. A přístroje nejsou k dispozici.“

Autorka protiargumentuje citací Cochranovy databáze, ve které se uvádí, že přirozený porod, kdy je žena po celou dobu těhotenství, porodu i šestinedělí v péči jediné porodní asistentky, vede ke statisticky nižšímu výskytu poporodních poranění, k většímu počtu vaginálních porodů, k méně operativním vaginálním porodům, menšímu užití analgesie, lepšímu zahájení kojení.“

Nelze než souhlasit. Vztah těhotné ženy a posléze rodičky s jednou jedinou porodní bábou (od slova babiti = pomáhati při porodu) může být a bývá velmi významný, stává se v jistém smyslu intimním až „psychoterapeutickým“. Je zřejmé, že tento důvěrný vztah může mít velmi příznivý vliv na průběh těhotenství, porodu i následného šestinedělí včetně kojení. Nic nového pod sluncem. Říká se tomu psychoprofylaxe.

Problém je v tom, že v citaci není zmíněno, kde a za jakých okolností vlastně tyto přirozené porody proběhly. V domácnosti nebo na specializovaném pracovišti personálně i technicky vybaveném pro případ náhle nastalých komplikací? V nitru černé Afriky, kde je nejbližší lékař či spíše šaman na míle vzdálen, nebo uprostřed civilizace, kde vás sirénou vybavená záchranka odveze na nejbližší specializované špičkově vybavené pracoviště během několika minut?

Božíčku, za deset let své porodnické kariéry jsem zažil zaplaťpánbůh bezpočet přirozených (a naprosto nekomplikovaných) porodů na porodnici v nemocnici, v které jsem byl tehdy zaměstnán. Kolik „zbytečných“ a nepoužitých, leč k okamžitému použití připravených nablýskaných přístrojů a nástrojů leželo v tu chvíli zcela zbytečně opodál.

Kolik skvělých porodních bab jsem na porodním sále zažil? A kolik jich následně poskytovalo vysoce kvalifikovanou péči a pomoc šestinedělkám v terénu? A kolika z nich bych, kdybych býval byl těhotnou či rodící ženou, v té nejtěžší chvilce svíral její ruku, až by na ní měla modřiny?

Bohužel ale argument, že „doma se může stát cokoliv, pak jde o vteřiny a přístroje nejsou k dispozici“ nadále bezezbytku platí a nesmete ho se stolu žádná databáze.

Autorka dále cituje studii kanadských zdravotníků a lékařů z roku 2009 (tedy pět let starou) z provincie Britská Kolumbie založenou na vzorku tisíců žen: I zde studie došla k závěru, že plánovaný a asistovaný domácí porod byl ve srovnání s medicínským porodem spojen se statisticky srovnatelnou mírou perinatální úmrtnosti, ale současně s nižší mírou poporodních poranění matky i dítěte. Nehodlám tuto informaci zevrubněji komentovat. Britskou Kolumbii jsem nikdy nenavštívil. Jen se budu opakovat, když si znovu položím otázku, jak hustá je asi v této oblasti síť zdravotnických zařízení umožňujících odbornou, tedy medicínskou asistenci při porodu resp. při nastalých perinatálních komplikacích, a do jaké míry jsou v této oblasti porody bez odborné péče pouze ctností z nouze. Zpráva postrádá validní statistická data o perinatální úmrtnosti a o úmrtí matek v souvislosti s těhotenstvím porodem či potratem.

Argument 2: „Jen ať si ženské klidně rodí doma. Ale ať si pak taky platí následky a nechtějí po mně, abych na to přispíval ze svého zdravotního pojištění!“

Hrubě nesouhlasím! Nejsem revizním lékařem žádné ze zdravotních pojišťoven, takže se nemusím zabývat otázkou, kdo takový porod zaplatí. Není mi ale jedno, na koho padne trestní odpovědnost při úmrtí matky či novorozence či jiných závažných komplikacích.

Argument 3: „Proč se zříkat pohodlí a rodit bolestivě doma?“

Jistěže mi může být vmeteno do tváře, že jako muž nemohu posoudit intenzitu bolesti při porodu. Nicméně soudím, že porod bolí bez ohledu na to, kde probíhá. Ostatně nahlédněme do Bible: … s bolestí roditi budeš děti… Gn 3,16. Chápu ale některé řekněme senzitivnější ženy toužící po zmírnění bolesti kupř. pomocí epidurální anestesie či „pohodlného“ císařského řezu, který ani v současné době není zcela prost rizik. Ostatně jsem přesvědčen, že ten by měl být vždy indikována lékařem, nikoli rodičkou. Soudím, ale že nemálo žen volí raději přirozený porod v bezpečí zdravotnického zařízení, porod bez nadbytečných farmakologických či chirurgických intervenci.

Argument 4: „Přirozené porody jsou návratem do pravěku, ignorováním pokroku!“

Zaplaťpánbůh za ten pokrok! Za seriosní bych od autorky, která se tak ráda ohání statistikami, považoval porovnání perinatální úmrtnosti v onom pravěku nebo alespoň v minulých stoletích a v současnosti. Měli bychom se snad vrátit do dob, kdy se k přerušení pupeční šňůry používal pazourek?

A na závěr – autorka se podepisuje jako ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., která … připravuje na základě všech dostupných informací, znalostí, osobních zkušeností a kontaktů pravidelné ekonomické analýzy a prognózy.

Zcela dalek jakékoli ironie, kdybych potřeboval nějakou ekonomickou analýzu či prognózu, s důvěrou bych se na autorku zmíněného článku obrátil, už jenom proto, že čtu i jiné její články a přestože nejsem ani náhodou ekonom, jejich obsahu kupodivu vcelku rozumím.

Ševci, držme se svých kopyt …

P.S. Co nejupřímněji gratuluji paní Šichtařové ke čtvrtému děťátku.

Autor je sexuolog, dříve gynekolog a porodník