Několik postřehů k Mariánskému sloupu a smyslu českých dějin
Již před několika měsíci vyrazil Miloslav Bednář na stránkách tisku do publicistického tažení proti snahám o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Pro mnohé to bylo překvapivé. Ne snad, že by nebyly dostatečně známy Bednářovy názory a politický vkus, předpokládalo by se však, že nepřehlédnutelný rozpad civilizačních hodnot, tísnivá ekonomická situace, trvalý pokles české populace (kdy počty obyvatel vedle Romů pozvedají jen katolíci) a stále agresivnější tlak eurokracie (stejným dílem pruské jako neomarxistické), povede vzdělaného, politicky aktivního člověka ke hledání konsenzu všech konstruktivních sil, při kterém se obloukem vyhne rozdmychávání něčeho tak zbytečného a zároveň nebezpečného, jako je medializace náboženských sporů. Bohužel, u Miloslava Bednáře zmíněný předpoklad evidentně neplatí.
A tak, ačkoli si mohl povšimnout, že na jeho první výpad takřka nikdo nereagoval, nebo možná právě proto, pokračuje ve svém tažení dále. Poslední srpnový den zveřejnil na svém internetovém blogu text Mariánský sloup v Praze a smysl českých dějin, který prezentuje jako příspěvek do nového kola dávného akademického sporu o smysl naší historie. Text je to z mnoha ohledů úsměvný. Předně už chybným předpokladem svého autora, že skrze něj vede nějakou "debatu" s "katolickými aktivisty". Žádná relevantní debata o této věci neprobíhá. Odborníci, historikové či filosofové se k otázce obnovy Mariánského sloupu dosud vyjadřovali minimálně. Hlasy osobností typu Piťhy, Hledíkové či Sousedíka neslyšíme. Takové osobnosti totiž vědí, že jemné, duchovního života se dotýkající, a tudíž i pro mnohé bolestné otázky se nepatří protahovat špínou médií, dokud o nich neproběhla skutečná a konsensuální diskuse na fóru odborném. Bednáře naopak tento detail nikterak neznepokojuje a chybějící debatu alespoň simuluje, když reaguje na přípisy různých mediálně známých, ve skutečnosti však okrajových postav, které nejsou ani v katolickém prostředí přijímány bez výhrad.
Ve svém textu Bednář aktuálně kritizuje článek Jana Jandourka Zbouraná historie (MfD 14.8.2012). Budiž, nesouhlas s Jandourkem lze akceptovat, mnohem těžší už je pochopit, proč tohoto zběhlého kněze, který je názorově značně vzdálen církevní nauce, Bednář obdařuje titulem "katolický žurnalista". Máme věřit, že o postojích a názorech zmíněného autora nic neví? Anebo se mu prostě hodí potýkat se ve zdánlivé diskusi právě s takovými oponenty, kteří mu nebudou argumentačně stačit už proto, že žádnými "katolickými žurnalisty" či "aktivisty" ve skutečnosti nejsou?
Skoro jako by si jejich texty Bednář někde objednával coby nahrávky na své snadné smeče. Koho pasuje na "katolického aktivistu" příště? Levicového exkněze Bublana? Indiskrétního neomarxistického zednáře Štampacha? Lidoveckou arcifeministku Kmentovou? Excentrického rusistu Putnu, který sám sebe definuje jako "katolickou buznu"? Nebo konečně Bednáře potěší a něco ke sloupu napíše i nezpochybnitelný (černo)kněz Tomáš Halík? Není žádným tajemstvím, že tyto a jim podobné známé postavy nejsou autentickými mluvčími českých katolíků. Pokud by se, ať už z nějakého politického kalkulu nebo z důvodů estetických, snad vyslovily pro obnovu sloupu, rozhodně by jej přece nechtěly interpretovat v katolickém duchu, ale spíše podle vkusu postmoderních chaotů jako instalaci neoliticko-pohanského "ženského principu" nebo alespoň jako "sloup smíření" odkazující na formalistní verbální ekumenismus zatěžující západní náboženské myšlení posledního půlstoletí. Tohle všechno Bednář neví, nebo vědět nechce?
Podobně nevědomým se Bednář staví také ve svých oblíbených, do článků vetkávaných, historických exkursech do časů třicetileté války a pozdějších. Protestantská strana je mu nezpochybnitelně kladnou a pro existenci českého státu pozitivní silou, zatímco stranu katolickou líčí v duchu historicky neudržitelné černé legendy. Švédské žoldnéřské vojsko, které v posledních dnech třicetileté války napadlo Prahu, v níž nebyla žádná vojenská posádka, Bednář charakterizuje až komicky idealizovaně jako osvoboditele, zatímco pražské civilní obyvatelstvo zoufale bránící své domovy a životy paušálně dehonestuje jako " jesuity zfanatizované studenty". Jako by nic nevěděl o pravé povaze švédské vojenské "mise" v Čechách, o vyrabování rudolfinských sbírek Pražského hradu či laxnosti švédských diplomatů vůči české otázce při vestfálských mírových jednáních. A samosebou neví nic ani o nadšení a hrdosti pražanů, řemeslníků, kupců (a ano i studentů), kteří dokázali vzdorovat profesionálním vojákům, na což dodnes upomíná ozbrojená paže ve znaku Prahy či romantický dioramatický obraz v budově petřínského bludiště. (Mimochodem, neměl by Bednář rozpoutat debatu o odstranění obého?)
A přehlídka Bednářovy nevědomosti (?) pokračuje. Nic neví o projektu na konfederaci středoevropských protestantských zemí, který by znamenal faktickou i právní likvidaci státního celku Koruny české. Není mu nic známo o zákoně na ochranu češtiny, který roku 1615 prosadili čeští katolíci. Neví nic o trvalé existenci české katolické opozice vůči vídeňským centralizačním snahám. O Balbínovi, Pěšinovi, Štejerovi či Beckovském, bez nichž by byla po českém národě v habsburském soustátí stejná veta jako po ochranovské češtině v Sasku. Neví o věcech, které nebyl s to ve svých románech zamlčovat ani Jirásek, jehož snad nelze podezřívat z nějakých zvláštních sympatií ke katolicismu, totiž o podstatném podílu českého katolického kléru na prvé fázi národního obrození či o bojích na obranu jazyka, které tito "tmáři" sváděli s byrokracií osvíceného germanizátora Josefa II.
Bednář ale jako by nic nevěděl ani o faktech podstatně mladších, například o významné finanční podpoře, kterou Masarykově zahraniční akci během 1. světové války poskytly české a slovenské katolické spolky v USA, či o katolických příslušnících československých legií, kteří ve službě budoucímu samostatnému státu prodělali po boku svých spolubojovníků celou legionářskou válečnou anabázi, aby byli po návratu do vlasti konfrontováni s hrubostí protikatolických výpadů v kulturním boji dvacátých let. Neví o vytlačování katolických legionářů z prvorepublikové Československé obce legionářské a jejich přechodu do méně oficiální Nezávislé legionářské jednoty kolem generála Medka či k pokusům o ustavení vlastní Jednoty legionářů-katolíků. Neví nic o statečnosti, politicky nelehké pozici a ryzím vlastenectví těchto lidí? Vážně ne?
Připomínka uvedených skutečností je pokusem o korekci Bednářova nesmyslně jednostranného a, s ohledem na dávné datum oněch událostí, i zbytečně vyhraněného výkladu, ale rozhodně se nesnaží jeho text nějak přepólovat zamlčením jiných, veřejnosti nepochybně známějších, faktů, jako je tvrdost pobělohorské rekatolizace, demontáž české suverenity skrze vydání Obnovených zřízení zemských z let 1627-8, likvidace zbytků české státnosti za tereziánského absolutizmu, závislost Rakousko-Uherska na politice Vilémovského Německa po roce 1868 a podobně. To vše jsou skutečnosti, které nelze zpochybňovat. K tomu v neposlední řadě patří i tradičně kritizované sepětí trůnu a oltáře, které, ač bylo vždy neskonale volnější, než třeba sepětí anglikánství s trůnem britským, přece po roce 1918 komplikovalo poměr mnohých katolíků k republice. Jenže! Daleko více než jakýkoli sentiment či jakákoli rakousko-uherská propaganda kalily vztah katolíků k republice ony odpudivé, bolševismu se blížící útoky na jejich víru, kulturní statky a občanskou čest, ať již k nim docházelo v podobě nenávistných novinových článků či rozbíjení svatojánských soch. A vrcholem těchto neodpovědných, hloupých a zmatenými emocemi vedených činů bylo právě svržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Není náhodou, že v čele bořitelů tehdy stál anarchokomunista Sauer.
Byl to skutek nešťastný, v důsledku posilující politickou opozici vůči vznikajícímu Československu. A to úplně zbytečně. Na onom sloupě věru nestála statue císařpánova, ale socha pokorné dívky z Nazareta, jenž mravní čistotou, dobrotou srdce a oddaností Bohu přemáhá ďábla. To ta socha věcně zobrazovala, a tak jí rozuměli a rozumějí čeští katolíci. Že ji Habsburkové barokních dob využívali také jako symbol politický je pravda, ale takto používali za 300 let své vlády u nás kde co. Odvrhneme snad náš starobylý znak se lvem jen proto, že jej do svého dynastického erbu komponovali také habsburští císařové? Katolická mariánská úcta a její projevy v českých zemích jsou neskonale starší než léta habsburské vlády či pobělohorské rekatolizace. Stačí si připomenout památky a místa spjatá s touto úctou již od dob gotických, Roudnice, Svatá Hora u Příbrami, Hostýn na Moravě, Stará Boleslav…
Svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je zkrátka skutkem, s nímž se nelze ztotožnit. Nelze s ním ovšem také, naštěstí, ztotožňovat vznik a bytí Československa. Se svržením sloupu ostře kontrastuje způsob odstranění jiného pražského pomníku, totiž sochy maršála Václava Radeckého z Malostranského náměstí. Jistě lze vést akademické diskuse o tom, zda je správné "přepisovat historii" odstraňováním pomníků obecně, pokud však souhlasíme, že nechceme mít v českých městech bronzové Leniny, Hitlerovy busty a Stalina s doprovodem na Letné, pak je třeba uznat, že socha maršála Radeckého, jinak vynikajícího vojevůdce a úctyhodného českého hraběte, byla nepochybným politickým symbolem, který bylo ve stále ještě zjitřené atmosféře jara 1919 patrně na místě přesunout z náměstí do muzea, jak se také řádně a bez vandalizmu stalo. Člověk by očekával, že se lidé jako pan Bednář budou ztotožňovat spíše s takovým přístupem, než s manýry sauerovského davu. Že se protestantsky orientovaný intelektuál a pravicový politik bude, řečeno historickou analogií, hlásit spíše k postojům Jana Rokycany či krále Jiřího, než k činům a heslům adamitských blouznivců. Ti totiž přinášejí vždy jen nekonečné hádky a rozvrat a, ať již úmyslně či nevědomky, slouží nepřátelům všeho českého.
Kamenný reformátor a kamenná Panna by se totiž na náměstí nepochybně snesli. Lidé dobré vůle také, a to zcela bez šestákové ekumeny kastrátů, v poklidné a reálné ekumeně tolerance a historického nadhledu.
Autor je místopředseda Akce D.O.S.T.