POLEMIKA: V zajetí slov
„Nazývat Havla kreténem spojeným s esenbáky je nehoráznost. Ale řekl to člověk, který je označován za vraha, a to je nehoráznost o řád větší.“ To je tedy logika! Pan spisovatel přece dobře ví, že je třeba jít pod povrch slov a pátrat po jejich významech…
Účel světí prostředky?
Francouzský spisovatel Laurent Binet odpověděl loni v jednom rozhovoru na otázku, zda má člověk právo uchýlit se k násilným činům, takto: „Podle mého názoru nejde jen o právo, ale i úkol. A to v okamžiku, kdy takový režim přímo ohrožuje lidskou existenci vraždami, mučením, terorem. Kdy je nemožné hledat pomoc v justici, policii nebo v armádě, tedy ve složkách režimem ovládaných a jemu podřízených.“ Tyto podmínky byly poúnorovým režimem v Československu beze zbytku naplněny, a v tomto smyslu byl odboj skupiny Mašínů plně legitimní. Žel měl i stinné stránky, pokud se týká cílů a metod činnosti. Stačí se podívat na jejich vlastní líčení těch událostí v podání Oty Rambouska (Jenom ne strach, NTS 1990). Popis jejich cesty východním Německem bere dech. Jejich odvaha, houževnatost a vynalézavost si zasluhují plné uznání, lidské oběti při ozbrojených potyčkách se dají pochopit. Ale zabití svázaného člověka při přepadení stanice SNB v Čelákovicích, to není žádný hrdinský čin: „Nebylo vyhnutí. Položil jsem ho na kavalec a chloroformem uspal… Museli jsme se vyvarovat střelby. A tak jsem vytáhl skautský nůž, který jsem měl u pasu, a uplatnil poučku o zneškodňování hlídek.“ (s.52). Podobně, zabití pokladníka Rošického, který nechtěl dobrovolně vydat peníze na výplaty, není hrdinský čin. Útočníci se maskovali jako hlídka milice, a pokladník se začal bránit ve chvíli, kdy rozpoznal, že něco není v pořádku. Sehnat větší částku peněz potřebovali „na případné úplatky“ (ukořistili téměř 850 tisíc korun), o jejich využití se však Ctirad Mašín zmiňuje jen ve velice sporné souvislosti: „Vzal jsem Jawu „půllitr“, jednu ze tří, které chlapci koupili z peněz ukořistěných v Hedvíkově. Tehdy si jen málokdo mohl takový stroj dovolit. Pokud si pamatuji, stál asi 160 tisíc staré měny.“ A tak by se dalo pokračovat.
Je možné vzít v úvahu jejich mládí (Ctirad 22 let, Josef 20 let), rodinnou tradici Mašínů i hektičnost doby, není však možné pominout aspekty velmi problematické… Jak již řečeno, postavit se zlu aktivně na odpor je v pořádku. Účel ale prostředky nesvětí. Není jedno, jaké cíle se zvolí a jaké metody se použijí.
Dobové pozadí únorového převratu
Hlavním motivem jejich činnosti bylo přesvědčení o brzkém vypuknutí třetí světové války. Z tohoto omylu je vyvedlo teprve krvavé potlačení povstání v Maďarsku: „Posledním velkým zklamáním bylo maďarské povstání v roce 1956. Rázem jsme vystřízlivěli poznáním, že celá východní Evropa je definitivně odepsána. Netrpělivě jsme čekali na chvíli, kdy náš závazek [vůči americké armádě] skončí.“ (Rambousek, s.169).K tomu je možné připomenout – aniž jde o nějaké hodnocení událostí post factum– že podstatné skutečnosti byly jasně vidět už mnohem dříve. Z mezinárodního hlediska to bylo strategické spojenectví USA se SSSR v době 2.světové války, jehož první obětí se staly pobaltské státy. Američané jejich anexi Ruskem nikdy neuznali, ale nic proti tomu vojensky nepodnikli. Nejcyničtějším výsledkem této spolupráce bylo, že Stalinovi vydali Polsko, první válečnou Hitlerovu (a současně i Stalinovu) oběť, které ve válce proti Německu přineslo ohromné oběti. Z vnitropolitického hlediska to byly ještě za války: Benešova cesta do Moskvy v roce 1943; přijetí Košického vládního programu a konceptu Národní fronty; trpné přenechání Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu. Později to byl výsledek voleb v roce 1946 (s vítězstvím komunistů) a Benešova legalizace únorového převratu jmenováním Gottwaldovy vlády (s účastí Jana Masaryka!). Scéna pro komunistický převrat tak byla mezinárodně i vnitropoliticky dobře připravena.
To neznamená, že k nastolení komunistického režimu muselo u nás nutně dojít. Znamená to ale, že když k tomu došlo, tak bylo nerealistické očekávat, že se Západ bude vojensky angažovat, aby situaci zvrátil. A znamená to také, že každá odbojová činnost musela vzít tyto skutečnosti v úvahu, což se v případě skupiny Mašínů evidentně nestalo. K vystřízlivění sice v roce 1956 došlo (z rozhodných odbojářů se stali američtí civilisté, kteří si hleděli jen svého byznysu), ale další reflexi to nepřineslo.
Zůstáváme komunistickou zemí?
Absence hlubší osobní reflexe je ale na druhé straně „vyvážena“ jejich velice kritickým, sebevědomým pohledem na naši současnost. A pan Neff jako by tento názor sdílel: „Československo prostě byla komunistická země a komunistickou zemí do značné míry zůstává.“
Pravda, zákaz komunistické strany by byl čin, který by měl silný symbolický význam. Pro takový postup ale nebyly v atmosféře listopadového převratu předpoklady. Vím to dobře, protože jsem byl v roce 1990 starostou Hradce Králové za OF. Názor veřejnosti vyjadřovalo tehdy heslo „Nejsme jako oni“. Bylo v tom možná hodně naivity, ale vystihovalo to něco podstatného z charakteru doby: K předání moci došlo nenásilně, bez jediného výstřelu a jediné oběti. To bylo něco mimořádného ve státě, jehož občané byli nanejvýš roztrpčeni arogancí moci a cynismem normalizační doby. Početná vrstva těch, na kterých totalitní režim stál, se oprávněně mohla obávat nějaké drsnější formy zúčtování, a někteří „přímočaří“ revolucionáři by to jistě i uvítali. Takové řešení by však jen uvolnilo stavidla nenávisti a pomsty a těžce poškodilo i tak dost narušenou společnost. Kultivovaná změna poměrů – i to byl vzkaz, který měl silný symbolický význam. Otázka ovšem je, jak jsme s ním potom – jako celá společnost – naložili. Naivně jsme se domnívali, že komunistická strana samovolně vyhyne na nedostatek voličů. Po 20 letech však vidíme, že ve svobodném politickém klání získává hlasů stále dost. A žel, nejsou to jen hlasy jejích skalních přívrženců, ale i protestní hlasy lidí znechucených nízkou kvalitou politiky a společenského života. V tomto smyslu – a jedině v tomto smyslu – je pravda, že „do značné míry zůstáváme komunistickou zemí“. Jejich případný zákaz by však – tím jsem si naprosto jistý – na tomto stavu těžko něco změnil. Veřejný život je zamořen politickým hašteřením, korupcí, neúctou k právu a podobnými jevy více, než by v listopadu 1989 očekával i ten největší pesimista. To je ta minulá doba v nás. Spisovatelka Radka Denemarková k tomu říká: „Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit.“ V osobní rovině platí, že morálka nemůže fungovat jen tak sama od sebe. Potřebuje důvod, základ, z něhož vychází. V politické rovině je to podobné: každá doba potřebuje nějaké silné paradigma, jasné ideje, které společnost osloví. Ke splnění takového úkolu ale nemůže přispět žádná vyhraněná negace ani nekritické vytváření černobílých vzorů, ať už jsou odkudkoli.
V Bibli je na jednom místě výrok (týká se izraelského praotce Abrahama) o „naději, kde už naděje nebylo.“ Přesně to jsme prožili v listopadu 1989. Nečekaně jsme se stali součástí světa západních hodnot a vyspělé demokracie. Členství v EU funguje – přes všechny výhrady – jako koridor, který zabraňuje zásadním chybám. Je teď jen na nás, jak ten prostor svobody vyplníme: v ohledu individuálním, politickém (společenském) i existenciálním – ve vztahu k hodnotám, které nás přesahují.