Spisovatel, dramatik, překladatel a publicista, pan Benjamin Kuras, vypálil na piráty druhou salvu a nezbývá nic jiného, než palbu opětovat. Piráti jsou mrchy houževnaté a nehodlají se jen tak vzdát.
Začal bych trochu osobně, protože jsem byl nazván funkcionářem. Ano, fakticky jsem funkcionář, protože mám v Pirátské straně funkci, ale mám i jméno a příjmení a pane Kurasi, ruka by vám neupadla, kdybyste mé jméno na klávesnici vyťukal. Já vás v mém článku citoval a uvedl jsem vaše jméno. Mohl jsem také napsat, že "jeden spisovatel a novinář", ale já u citace prostě uvedení jména považuji za základní slušnost. Ostatně my všichni Piráti to tak děláme, že vždy uvádíme autora díla.
Ale teď k článku Svoboda, tvoření a pirátství, který začíná celkem nadějně, cituji: "Připusťme, že na autorských zákonech je sporné, zda by copyright měl být chráněn až do třetí generace dědiců. Že navrhovaný americký internetový zákon je drastický a svobodné tvorbě nepříznivý. A že v internetovém informačním mišmaši se autorská práva dají uhlídat jen omezením informační svobody." No sláva! Zase jeden autor, kterému to pomalu dochází, nebo začíná alespoň pochybovat.
Kdysi se jezdilo bryčkami, kočáry a dostavníky, byl to dobrý business prodávat bryčky a koně a pracovat jako vozka. Jenže pak ten zatracený Stephenson přišel se svojí parní lokomotivou a pak další blázni se svými automobily a najednou nebylo třeba bryček ani koní. No představte si, lidi, taková staletí se jezdilo v povozech tažených koňmi a najednou to má všechno skončit? No hrůza, povídám vám! Bylo by zapotřebí, aby z každé vyrobené lokomotivy, z každého automobilu byl zaplacen poplatek výrobcům povozů a chovatelům koní, aby každý šofér platil poplatek nezaměstnanému vozkovi. Naštěstí to tehdy nikoho nenapadlo.
Pan Kuras, zdá se, moc nepochopil moji první odpověď nebo ji pochopit odmítá. Myšlenku opravdu lze vlastnit a chránit jen ve vlastní hlavě, protože tam vám nikdo nevidí. Jak ji jednou vypustíte ven, ať už ústy, na papíře nebo jinak, pak už ji můžete chránit jen za pomoci represe. Duševní vlastnictví je umělý konstrukt, fakticky nic takového existovat nemůže.
Souhlasím, že umělec má být odměňován za výkon a že takovým výkonem je i spousta času a úsilí stráveného psaním písně, básně, románu. Ale zůstal nepochopen i můj příklad s truhlářem. I ten truhlář strávil nějaký čas vymýšlením nového tvaru židle, kreslením nákresů, výrobou prototypů. To vše jsou jeho počáteční náklady a nejsou zdaleka všechny. Je třeba připočíst i nákup materiálu a čas strávený výrobou židlí, určených k prodeji. Onen truhlář může vyrobit řekněme 1000 židlí a prodávat je sám za cenu 1000 Kč. Tím by sice utržil milion, ale stráví tím další čas, případně utratí další peníze za reklamu. Nebo se rozhodne, že je prodá za 800 tisíc obchodníkovi a ať se o to postará on. Tím truhláři ubude starostí, ale bude mít menší zisk, neboť i obchodník na tom chce vydělat. Navíc není vůbec jisté, zda obchodník nedokáže ty židle prodat za 2 nebo 3 miliony. Pak by si truhlář drbal hlavu, proč to raději neprodával sám. Může se ovšem také stát, že truhlář či obchodník dokáží prodat jen pár kusů, že se výrobek prostě neuchytil. Ale tomu se říká podnikatelské riziko, to je ve všech oborech normální, kromě oboru umění. Není tedy pravda, že by truhlář měl dostat zaplaceno jen za jednu židli a další rozdávat zdarma, jak mi pan Kuras podsouvá.
Ovšem může se stát ještě jeden případ. Truhlář vymyslí židle, vyrobí je, jednu si koupí Číňan a začne vyrábět tytéž židle, z mírně ošizeného materiálu a trochu hůře dílensky zpracované, ale za poloviční cenu. A truhlář utře nos, z Číňana bude boháč a nikoho ani nenapadne, že by snad každý, kdo si koupí čínskou židli, měl truhláři platit poplatek za to, že to kdysi vymyslel.
Chci také reagovat na páně Kurasovo tvrzení, že "si nějaký stranický funkcionář osobuje právo rozhodovat, které dílo má jakou kvalitu a který tvůrce má umřít hlady." To jsem nikdy netvrdil. Já jen tvrdím, a nejsem zdaleka sám, že opravdový tvůrce tvoří z nezvladatelného nutkání. Neříká se tomu amatér, ale umělec. Jakmile někdo vyrábí umělecké dílo proto, že je potřeba zaplatit nájem, není to tvůrce, ale obyčejný řemeslník. Vůbec se nechci dotknout řemeslníků, jsou velice potřební a užiteční, všichni ti instalatéři, automechanici, zámečníci a další. Ale jsou to řemeslníci a ne umělci. Oni nic od základu nevymýšlejí, oni jen vykonávají naučenou činnost. Jakmile se totiž z umělce stane řemeslník, rutinér, je to opravdu poznat na kvalitě jeho díla. Začne "vykrádat" díla jiných umělců a časem začne vykrádat i sám sebe, začne se opakovat. Tohle vám potvrdí kdejaký starší skladatel, básník, spisovatel i novinář. Někdo to přizná veřejně, někdo jen mezi čtyřma očima, někdo jen sám sobě před zrcadlem. Kvalitu díla a kdo má "zemřít hlady" tedy nechci určovat já, funkcionář (ctěný čtenář mi odpustí, ale nemohu se toho slova nabažit), ale bude to určovat výhradně zákazník. Líbí - prodáš, nelíbí - nabouchej si to do kecek. Říká se tomu volný trh.
A na závěr bych měl pro pana Kurase jednu výzvu. Hledal jsem nějakou vaši knihu, jelikož ještě žádnou od vás nemám a našel jsem slibně znějící titul Jak přežít padouchy za 186 Kč. Jenže dostupnost do 10 dnů a není u toho ani recenze, ani ukázka. Nechci kupovat zajíce v pytli a v žádném místním knihkupectví to nemají, abych si napřed zalistoval a pár odstavců přečetl. A kde že je ta výzva? Vážený pane spisovateli, zkuste nabídnout kteroukoliv svoji knihu, která již v knihkupectví není k sehnání, v internetovém obchodu ke stažení. Samozřejmě za peníze, ale za rozumné peníze. U výše uvedených Padouchů bych to viděl tak na 70-100 Kč. No a možná zjistíte, že se vám platby jen pohrnou a nakladatel za to od vás bude chtít nezvykle málo. A kde začít? Třeba na Google Books.
Se soudružským pirátským pozdravem, Váš bezejmenný funkcionář.