7.2.2023 | Svátek má Veronika


POLEMIKA: Quo vadis, pane prezidente?

16.2.2013

"Kampaň proti prezidentu Václavu Klausovi kvůli vyhlášení amnestie je hanebnost, která nemá v naší polistopadové historii obdoby a myslím, že ani v celé poválečné Evropě se nikdy nic podobného neodehrálo. Je nespravedlivá, neboť amnestie jako akt odpuštění a nabídka nové šance je v každém případě svou podstatou ušlechtilý skutek. Pana prezidenta k jejímu vyhlášení zmocňuje navíc ústava," napsal publicista Zdeněk Jemelík na Neviditelném psu (AMNESTIE: Podpis zavazuje, 12.1.2012).

Co je na této amnestii podivného? Celou řadou věcí musím oponovat Zdeňku Jemelíkovi:

Již tou, že ji vydal Václav Klaus, jeden z největších eurobijců, který ji opřel o judikáty Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) týkající se délky řízení. Je to poprvé, kdy si Václav Klaus bere na svůj štít nějaká "evropská" rozhodnutí. A dokonce se v jejich jménu pustil do boje se svými oponenty. V zájmu práva na spravedlivý proces pro dlouho stíhané pachatele podezřelé z tunelování a korupce, se z Václava Klause stal stoupenec instituce EU. Tato skutečnost je ovšem natolik mimořádná, že měla vzbudit větší pozornost!

U toho Václava Klause, který byl znám svým negativním vztahem k milostem a amnestii, jak to vyjádřil kupř. v prosinci 2003 pro BBC: "…milost je totálně vyjímečná věc, která se vymyká standardům demokratického uspořádání. Je to přežitek z doby feudální, kdy král mohl někoho dát i zavraždit i omilostnit" Je-li individuální milost věc vyjímečná, neplatí to i pro její hromadnou a obecnou formu – amnestii (abolici)?

Nebyl to Václav Klaus, jehož vztah k právu a spravedlnosti již na počátku jeho politické dráhy vyznačil nesouhlas s fair-play ve věci Maradonovy ruky? Není podivné, že právě on se dovolává humanity a spravedlnosti pro déle trestně stíhané výše uvedené pachatele? Navíc pro ty, kteří měli jednat protizákonně právě v době jeho premierování divoké privatizaci?

Dobře, osvítil jej Duch svatý a protože je věřící, i jemu se na odchodu z Hradu zjevil Pán a řekl mu: "Quo vadis, Domine? Když ty opouštíš moje uvězněné a stíhané, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé." I to se mohlo stát. Nebyl snad dříve sv. Pavel z Tarsu Šavlem pronásledujícím křesťany? Není to vysvětlení přirozenější než obhajoby amnestie a jejich autora těmi, kteří nikdy nepřestanou vyznávat svoji víru ve sv. Václava s přesvědčením, že cokoliv činí, dobře činí.

Máme snad věřit obvinění nejabsurdnějšímu – že amnestie je součástí organizovaného zločinu? Zločinu, do kterého je zapleten náš prezident? Ví snad o tom něco nový prezident, který amnestii označil za zločin? Najde se odvážný investigativní novinář, který se jej zeptá – znamená to pane prezidente, že prezident Václav Klaus je zločinec? Jestli ne, pak se potichu ptám Miloše Zemana já – je to tak? Ten kdo spáchá zločin, je přece zločinec! Nepochybuji o tom, že pro fandy obou prezidentů budu imbecilem nebo idiotem já, protože na Tabu se jen pitomec ptá?

Cui prodest? Tak je třeba se ptát! Komu amnestie posloužila nejvíce? Kdo z ní měl největší prospěch? A dokonce trojnásobný :

a/ Vyhnout se kriminálu a zaskvít se opět čistým trestním rejstříkem.

b/ Domoci se zpátky ukradeného majetku.

c/ Vyhnout se povinnosti odškodnit poškozené a okradené.

Symbolem tohoto vítězství humanity nad nespravedlností dlouhého trestního stíhání je onen amnestovaný gauner, který se šel vysmát okradenému důchodci a sdělit mu, že mu jeho peníze již nikdy nevrátí. Podle filosofie zastánců amnestie, by poškozené měl odškodnit stát. Tedy daňoví poplatníci. Proč ne? Moje maminka musela také v padesátých letech platit náklady trestního řízení za tatínka odsouzeného na 12 let. A v době nacismu museli příbuzní některých popravených platit i za náklady spojené s popravou jejich nejbližších. Jak správně napsal Petr Suchomel v MF Dnes 17.ledna v článku "Amnestie nám uchovává nepochopitelné dobro: Spravedlnost amnestie (abolice) a tedy i ospravedlnění jejího použití – je však v tom, jak působí na celek: do společnosti náchylné k radikálním a definitivním řešením vnáší vědomí, že může existovat jakési iracionální dobro, které společenský řád přesahuje svojí velkorysostí a tím ho vrací k živému člověku."

Buďme tedy velkorysí, zaplaťme škodu způsobenou okradeným a zamávejme přátelsky bývalým zlodějům, až se nám budou smát z oken svých rezidencí. A vzpomeňme si přitom na americké přísloví: "Justice is what we get when the decision is in our favor" (spravedlnosti se nám dostane, jestliže je rozhodnutí v náš prospěch).

Autor je advokát, pracuje pro senátory na návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení amnestie