V sobotním NP uveřejnil Stanislav Spurný článek Svoboda plodí rozdíly, v němž za klíčový faktor demokracie označil právo lidí myslet si, co uznají za vhodné a pokud si mohou myslet, co chtějí, musí jim demokracie také zaručit právo svoje myšlenky vyslovit. To samozřejmě vede k rozdílným názorům a autor pak definoval demokracii jako Západem vynalezený sociální systém, který lidem s rozdílnými názory umožnil, aby přesto spolu žili a spolupracovali. Progresivistické levici pak přisuzuje, že výše uvedené pravidlo nedodržuje, vnáší mezi lidi nenávist a vynucuje si pouze jeden názor (ten svůj) pod rouškou morálky, když tvrdí, že jen ona ví, co je dobro, a tudíž má právo je prosazovat všemi prostředky, i proti vůli „hloupých“ a „neprobuzených“ lidí.

S vývody článku bezvýhradně souhlasím a o to více jsem byl zvědav na komentáře. A nebyl jsem zklamán, neboť mezi nimi nechyběl komentář jistého pana P. R., často v nich demonstrující svou oddanost Zelené dohodě pro Evropu. V tomto komentáři (prvním, později pod článek připojil další) však svou přezíravost a nadřazenost nad všemi, kteří si myslí něco jiného, projevil v tak čisté podobě, že bezděčně poskytl věrný portrét progresivisty, což zase mě ponouklo k úvaze, co komentář vypovídá o něm samém a s čím jeho myšlení souzní.

Na úvod text onoho komentáře:

....“Pokud si (lidé) mohou myslet, co chtějí, musejí mít také právo svoje myšlenky vyslovit.“...

Tato a další podobně zkratkovitá tvrzení, jen dokládají, že autor pořádně neví k čemu se vyjadřuje - ale spíše předvádí, že falešně mylně (bludně demagogicky) uvěřil pravdivosti náplně svých pohnutek formulovaných do slov.

Předně je to totiž v realitě života pravidelně tak, že si člověk nemůže myslet co chce - ale jen něco málo s toho, co mu stav jeho bytosti umožňuje.

Následně pak obvykle platí, že se vyslovená myšlenka může stát činem! (viz dopady omylů, pomluv, lží či poplašné zprávy).

Vyvozování kausálních důsledků s výseků komplexnosti, které fakticky nerozumíme a rozumět dopodrobna ani nemůžeme, navíc spolu s popíráním možných důsledků jednání na ostatní, pak může být znásobeným projevem ztráty sebepoznání, sebereflexe až sebekontroly.

Takže to vypadá, že autorovi může mimo jiné článkem jít nikoli jen o diskusní aspekty demokracie a svobody - ale o tlak na legalizaci jednání bez zábran - tedy o společenské promíjení důsledků hlouposti až zločinnosti.

Jak tedy pan P. R. argumentuje:

Začíná tím, že pokládat za základ lidské svobody právo si myslet cokoli a poté to vyslovit, je zkratkovité tvrzení. Už to samo o sobě stojí za úvahu, do jaké míry je pan P. R. demokrat. Z toho pak vyvozuje, že autor neví, k čemu se vyjadřuje a své bludy pokládá za pravdu, poněvadž člověku jeho stav neumožňuje obsáhnout vše, takže vyslovená myšlenka se může stát činem, v pojetí pana P. R. až zločinem. Staví se tedy do role morálního dozorce, který by radši všechny ty nedokonalé myšlenky zakázal, než aby se z jedné mohl vyklubat zločin. (To je pravidlo, kterým se řídí EU při vydávání svých regulačních opatření.) Dále pan P. R. dovozuje, že nemožnost absolutního poznání je důvodem, proč si lidé nesmějí myslet všechno, a pokud ano, vede to k jednání bez zábran. A nakonec ještě pan P. R. autora podezírá, že mu nejde o diskusi o demokracii, ale o legalizaci bezbřehého jednání – až na hranici zločinu.

Proč mě to zaujalo, až fascinovalo? Protože je úžasné, jak pan P. R. dokázal několika větami vyjádřit svůj až teologicky koncipovaný názor, když argumentuje obdobně jako katolický inkvizitor. Používá tytéž argumenty, jaké použil kostnický koncil proti Husovi, i jemu bylo kladeno za vinu, že své bludy pokládá za pravdu, a poté takto postupovalo Svaté oficium proti všem církevním reformátorům a myslitelům. Celá myšlenková konstrukce pana P. R. vychází z náboženské představy, že nad nedokonalým člověkem, neschopným si uvědomit dosah svého jednání, musí stát nějaká autorita, která má právo mu diktovat shora zjevenou pravdu, v případě inkvizice to byla Boží prozřetelnost, dnes jsou to věrozvěstové „zelené“ pravdy, probuzení stoupenci „woke“ a všech dalších odrůd progresivismu. V obou případech si však právo na výklad osobovala a osobuje pouze určitá část veřejnosti, zpracovaná příslušnými ideology, aby mohli z přivlastnění si pravdy osobně těžit. Kdysi to byl papežský aparát katolické církve, dnes liberální demokrati, za nimiž se skrývá ekologicko-průmyslový komplex. Navíc mi přišlo zábavné, jak pan P. R. bezděky dokládá stejnost náboženského a „zeleného“ myšlení, jak potvrzuje, že ekologismus je opět převážně založen na víře a na věřícími sdílených dogmatech, která se jako kdysi ta katolická nesmějí kritizovat.

My všichni jsme „slepí“, takže nevidíme, kam kráčíme – a proto se musíme nechat vést nějakým vyšším morálním principem, to je přesvědčení pana P. R., když v komentáři říká:

Vyvozování kausálních důsledků s výseků komplexnosti, které fakticky nerozumíme a rozumět dopodrobna ani nemůžeme, navíc spolu s popíráním možných důsledků jednání na ostatní, pak může být znásobeným projevem ztráty sebepoznání, sebereflexe až sebekontroly.

To, že onen vyšší morální princip zase vytvářejí obdobně „slepí“ lidé a to tak, aby vyhovoval jejich osobním zájmům, panu P. R. zřejmě nevadí, nebo mu to uniká. Podle něho my, řadoví občané, protože nerozumíme „komplexnosti“ (světa) a rozumět jí ani nemůžeme, máme právo pouze držet ústa, protože jinak ztratíme „sebepoznání, sebereflexi a sebekontrolu“, což je přímo krystalická ukázka totalitního myšlení.

Za vším tím moralizováním o dobru a jak je člověk sám o sobě neschopen je rozeznat, se vždy skrývá snaha o moc a o kontrolu.

Naprosto inkviziční charakter má též poslední věta komentáře, v níž komentátor autora podezírá, že mu nejde o demokracii, ale o legalizaci jednání až na hranici zločinu. Přesně takto vykreslovalo Svaté oficium kacíře, též jako zločince, kterým jde o narušení Božího řádu, a z bližší doby bych připomněl komunisty, kteří takto pojímali kritiky svého režimu, i oni byli označováni za zločince a kriminalizováni.

Komentář pana P. R. je pozoruhodným důkazem, jak se od samého počátku vine západní civilizací totalitní myšlení, jak během staletí převlékalo kabát, ale stále se vynořuje určitá kasta lidí, která si osobuje právo nařizovat ostatním, co si mají myslet – a jak žít. Za Husa vyžadovala církev odpustky, dnes vyžaduje EU emisní povolenky, dříve to byli kněží, potom komunističtí komisaři a dnes jsou to „majitelé pravd“ jako pan P. R., kteří si přivlastňují právo těm ostatním kázat a diktovat, co si mají myslet a mohou říkat, protože jim to umožňuje zaujmout nadřazenou pozici s majetkovými a mocenskými výhodami.

Nemyslím si, že pan P. R. nějakou výhodu ze svého zeleného vyznání má, je v totožném postavení, v jakém byli za minulého režimu řadoví komunisté; mohli pouze platit příspěvky a dělat „křoví“ těm nahoře, popřípadě dostávali almužnu v podobě nižších vedoucích míst a přednosti při studiu svých dětí. Za mého dětství se takovým komunistům říkalo „věřící“, nu a dnes takovým zeleným „věřícím“, který dělá „křoví“ kšeftařům zelené lobby, je pan P. R.

Pro všechny totalisty, od kněží přes komunisty až po „zelené“, je typické, že zásady, které hlásají, odmítají aplikovat na sebe. Také panu P. R. jaksi uniká, že i on „vyvozuje kauzální důsledky z výseků komplexnosti, které fakticky nerozumíme“ a že i pro něho platí, že toto „spolu s popíráním možných důsledků jednání na ostatní, pak může být znásobeným projevem ztráty sebepoznání, sebereflexe až sebekontroly“. Čili to, co pan P. R. vyčítá autorovi, platí o něm samém, nepopírá i on např. důsledky „zeleného“ jednání na evropskou ekonomiku? Nejsou poznatky o skleníkovém efektu v atmosféře též „výsekem komplexnosti, které fakticky nerozumíme“? Svým komentářem tak dokládá, že on sebereflexi a sebekontrolu už ztratil.

Shrňme si, totalitní myšlení je nevykořenitelné a bude se vyskytovat i v budoucnu, byť v zase jiné podobě, a proto je nutné proti němu neustále vystupovat, odhalovat jeho podstatu. Demokracie není nic jiného než kontinuální boj proti totalitnímu smýšlení, zápas o neomezenou svobodu slova a názorů, poněvadž nic jiného nečiní společnost životaschopnou,

Na závěr prosím čtenáře, aby panu P. R. nenadávali a nenálepkovali ho výrazy jako „bolševik“ apod. Tím vlastně dávají za pravdu jeho progresivistickému požadavku na omezení názorů, když mu upírají právo na ten jeho. Nechť se své filozofie klidně drží, nechť ji může svobodně hlásat, ale pak musí počítat s tím, že se ocitne na polemickém kolbišti, a budou to diváci, kteří mu buď dají za pravdu, nebo se mu vysmějí. A v tomto případě bychom měli být panu P. R. vděčni, jak nebývale hlubokou sondu do progresivistického myšlení bezděčně poskytl svým komentářem. Je totiž důležitější znát, jak smýšlejí řadoví obyčejní progresivisté než jejich ideologové, neboť jen toto ukazuje hloubku a rozsah každé ideologie a tudíž její nebezpečnost.

A ještě opravdu poslední poznámka: Všichni spisovatelé, publicisté a vůbec ostatní veřejně píšící, včetně přispěvatelů NP, dobře vědí, že svým psaním vstupují do veřejného prostoru, nesou kůži na trh, a počítají s tím že se mohou dočkat jak uznání, tak nenávisti. Nejsem si však jist, jestli jsou si tohoto faktu vědomi všichni, kteří zde na NP komentují články. Mám podezření, že si neuvědomují, že komentáře jsou jejich osobní vizitka, že na sebe prozrazují mnohem více, než co si představují, například svou vulgaritu nebo to, že neumějí porozumět textu a vystihnout jeho podstatu, že si neuvědomují, že na rozdíl od povídání v hospodě zanechávají za sebou nemazatelnou stopu. A že mohou být vystaveni veřejné polemice jako zde pan P. R. Internet je v tomto ohledu zrádný, nabízí na jedné straně možnost se ke všemu vyjádřit, na straně druhé nic nezapomíná, takže si myslím, že jestli někde, tak zde je uvážlivost na místě.