POLEMIKA: Pochybná výměna ředitele ÚSTR
„Nejvíce mě udivilo, že lidé byli nadšeni demokratizačním procesem a doslova odečítali slova ze rtů tehdejších politiků, ale tajné operace StB běžely s vědomím komunistické strany na plné obrátky. Včetně pokusů zdiskreditovat režimu nepohodlného Pavla Tigrida. Tehdejší ministr vnitra Josef Pavel to mohl zastavit - ale nepodnikl zhola nic. Komunistická strana se nehodlala s nikým dělit o řízení země. A každého, kdo to zpochybňoval, nemilosrdně odstavila.“
Na tomto výroku, který byl mimochodem vysloven v rozhovoru, nevidím nic amatérského, ale právě naopak, je velmi přesný a zcela vystihuje tehdejší situaci. To nadšení lidí musí dnes udivit každého, kdo si přečte užvaněné projevy komunistických funkcionářů z roku 1968. Je poctivé od badatele, že se ke svým pocitům přiznává. Ministr Pavel byl nepochybně na straně reformního křídla, ale pokud by skutečně chtěl, akci proti Pavlu Tigridovi mohl zastavit, nebo se o to alespoň pokusit. Jenže ministr Pavel, navzdory tomu, o co se snažil a co pozitivního udělal, byl především komunista, a Pavel Tigrid byl i pro něj ikonou „třídního nepřítele“. A pak, ani reformní komunisté se nechtěli s nikým dělit o moc. I v tom má Radek Schovánek naprostou pravdu
No, a co tolik vychvalovaný Jiří Pernas, který má vystřídat ve funkci ředitele Pavla Žáčka. Ten před časem prohlásil, že Milan Kundera v roce 1950 jako student zapálený pro komunismus neudával agenta, ale jen informoval policii o podezřelé osobě na vysokoškolské koleji: „Byla to pro něho epizoda, proto na ni mohl po letech zapomenout.“ O pravosti zveřejněného policejního záznamu podle svých slov nepochybuje. Policisté neměli důvod zápis falšovat.
Svatá prostoto. Tak historik Jiří Pernas neví, že SNB nebyla v padesátých letech žádnou policií v tom smyslu, jak ji známe dnes, ale že si ji komunisté vytvářeli postupně ke svému obrazu už od roku 1945, a to zcela v rozporu s tehdy platnými zákony (bez ohledu na morální kvality příslušníků a jejich dřívější zásluhy jen podle stranické legitimace, ti ostatní byli vyhozeni), že SNB byla plně ovládána komunistickými složkami a sloužila jako nástroj pro likvidaci politických odpůrců. Já si na tu dobu živě pamatuji, těm mladším doporučuji přečíst knihu Oty Hory Svědectví o puči. Autor knihy, bývalý poslanec, který na půdě parlamentu upozorňoval na zločiny komunistů ještě před pučem, unikl šibenici jen díky tomu, že včas uprchl za hranice. Zatykač na něj už byl vydán.
Povinnost hlásit přítomnost cizích osob v domech byla už za protektorátu (a většina lidí riskovala koncentrák, ale přesto cizí osoby neudávala). Znovu byla zavedena po komunistickém puči na začátku padesátých let. V té době už ale každý věděl, že když někoho udá SNB, dostane ho do velkých problémů. Věděl jsem to já (bylo mi 18 roků), musel si toho být vědom i Milan Kundera (bylo mu 21). Nevěřím, že si nic nepamatuje. Na takové věci člověk nezapomíná.
Komunistická strana vedla v roce 1950 otevřenou válku proti všem obyvatelům, kteří nechtěli žít tak, jak oni požadovali. Své politické odpůrce bezohledně pronásledovala. Nejde jen o mediálně známé komunistické justiční vraždy – generál Heliodor Píka, JUDr. Milada Horáková, štábní strážmistr SNB Jan Buchal, spisovatel, literární kritik, historik a novinář Záviš Kalandra, majitel dolů JUDr. Oldřich Pelcl a další, v inscenovaných politických procesech bylo obviněno a odsouzeno více než 80 000 nevinných osob a vyneseno 232 rozsudků smrti. Odsouzeným byl zabavován majetek, rodiny byly vysídlovány. I toto by měl mít historik na paměti, než označí udání nějaké osoby na stanici SNB za pouhou epizodu, na kterou lze zapomenout. Mohl bych parafrázovat Hvížďalovu jízlivost – jinak nemá právo být pojmenován historikem.
