Celé mládí na mne během normalizace volal z komunistického rádia a televize, až se mi do uší vrylo jeho dlouhé s („veď mě dál, cesssssto má“), kterým stavěl na hlavu všechny rady pěveckých pedagogů, že se dlouhé souhlásky nedají zpívat. Ani tehdy by mě nenapadlo ho umlčovat, on by ale dnes rád s chutí umlčoval mne.

Lidové noviny předvedly v pátek parádní kousek. Patnáct let trvající nepřetržitý proud sprostot, pomluv, špíny, urážek a lží z úst herečky Holubové pro ně událostí není. Jak by také ano, když to konvenuje oficiální linii listu. Hlazení po srsti pes tolik nevnímá. Jediná má reakce na tenhle její močůvkopád za celá léta formou jedné krátké a krotké poznámky už ale pro Lidové noviny událostí je, dokonce takovou, že jí věnují článek na první straně a skoro celou tiskovou stanu uvnitř. A hned sugerují čtenářům, že se asi stal konec světa. Pár řádek blogu je podle Lidových novin neadekvátní reakcí na tisíce vět v novinových a televizních rozhovorech pro miliony diváků a posluchačů?

Nemohu si psát svůj blog? A o čem v něm smím psát? Jako úředník si mohu dovolit psát do něj jen úřední oznámení, oficiální stanoviska, nebo také prostě to, co mě osobně zaujme? Zásadní věci určitě spíš píšu do novin, blog chápu jako spíš příležitost k drobným postřehům.

Událostí pro Lidové noviny můj krátký blog byl, jenže ne takovou, aby z něj ocitovaly aspoň jednu souvislou větu. Že by uvedly pramen, kde by si čtenáři mohli přečíst mé autentické věty? Ani náhodou, stačí pěkně tendenčně převyprávět, co jsem podle nich chtěl říct, a zaspekulovat si, proč asi. Titulek slepí z části mého výroku a části výroku, který není můj a nebyl tak prezentován. Je normální ve zpravodajské textu takto stranit? V LN ano.

K tomu se přišpendlí pečlivě vybrané otázky z mého on-line rozhovoru, aby vypadalo, že jsem na nic nechtěl odpovídat. Neznám nikoho jiného, kdo by v těchto rozhovorech tak důsledně odpovídal na úplně všechny dotazy bez přeskakování a stihl jich víc Někdy to ovšem nejde jinak, než ve stylu „plácáte hlouposti“, když se třeba nějaký úchyl ptá, jestli je pravda, že doma žeru žížaly. Odpovědi, které na něco skutečného poukazovaly, se do výběru LN nedostaly.

Do toho se autoři mého mediálního ukřižování zeptali pěti stejně smýšlejících kamarádů, kteří se pak předhánějí v míře pohoršení nad tím, co strašného jsem provedl. Vsadil bych se, že ani jeden z této rozhořčené poroty můj blog nečetl, stačilo, když jim ho redaktor Lidových novin převyprávěl posvém.

Z těchto pěti angažovaných odpovědí mě ale jedna fakt rozveselila. Pavel Bobek se nejdřív rozohnil, že to je neuvěřitelné a že to souvisí se svobodou slova. Myslel tím, že mé povzdechnutí na blogu ohrožuje svobodu slova mediálních mazlíčků, těch, co mají léta zcela masový volný přístup do všech televizí, rádií, novin a časopisů. A pak na mou adresu dodal: „Měl by mlčet.“ On fakt jedné větě píše, že má reakce souvisí se svobodou slova, v druhé větě mi doporučuje mlčení, a ani mu to není blbé.

Jestli on si ho pan Jiránek neměl v tom klobouku nechat.

Psáno pro iDnes