Vyjadřovat se k názorům jiného autora stejného media je vždy, jak říkáme my západní Slovani, „poněkud vošajslich“. Tímto českým výrazem se dostáváme ihned k meritu věci. K vztahu Češi – Němci.

V češtině používané slovo zní zvukově stejně, i když s poněkud jiným významem, jako německé nářeční (dos is et) wos Scheißlich, což je: das ist etwas Scheußliches (to je něco strašného). Český význam je „je to něco v zásadě nebezpečného“.

Zde se ukazuje, že přebrané německé nářeční slovo může postupem doby získat jiný význam. A nejen slovo. Časem se mění leccos. I vnímání světa a událostí.

Jak napsal kolega Luděk Frýbort na Neviditelném psu 18. 6 v článku Dvé zachráncův národa českého: „Čítám (se zpožděním, když mi je některá dobrá duše pošle) české noviny a zjišťuji, že leccos z dění v mé staré vlasti obtížně chápu. Inu nedivte se, až na občasné návštěvy jsem v ní málem už čtyřicet let nepřítomen, to člověk ledačemu odvykne.“

No, a v tom je ten základní problém. Pan Frýbort, který má v duši stále ozvěnu české „Heimat“, je takzvaně mimo mísu. A často plácá nesmysly. Jako v posledním článku na NP, Slovanství, zhoubná posedlost českých dějin.

Ovšem pan Frýbort si za léta v exilu jaksi nevšiml, že doba se změnila. Kdyby měl kontakt s dobou a lidmi a nečetl jen idiotské články v mainstreamových novinách, nemohl by psát to, co píše. Představa, že by někdy v historii byli Češi posedlí slovanstvím, je ukázka dopadu školního dějepisu někdy z padesátých let. Vždy, i v době největších národnostních bojů si byli Češi vědomi svého postavení. To, že dr. Kramář byl rusofil, neznamená, že tak smýšleli všichni. Doporučil bych autorovi nastudovat něco z moderního pohledu na austroslavismus. Ostatně možná mu to ušlo, ale legie vznikly ve Francii a Masaryk se nejezdil radit do Ruska k carovi.

Takže pan Frýbort nevychází, jako ostatně v mnoha svých článcích, z faktů, ale z německých a hlavně sudetoněmeckých stereotypů o Češích. Jak je dokonale popsala popsala česko-německá historička Eva Hahnová v knihách „Od Palackého k Benešovi: Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích“ a „Dlouhé stíny předsudků: Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století“.

Sleduji páně Frýbortovy články a pokud neblbne kolem „Verdammte Tschechen“, celkem se dají číst. Ale v popisu čehokoli českého už začíná poněkud... ehm…

Místo argumentů překroucené hovadiny, odkazy na historii vycházející z informací, které mu zůstaly v paměti z dob komunistického školství, vše pěkně říznuté německou indoktrinací staré protičeské a protislovanské nenávisti a pomluv. Vždyť už Karel Marx v roce 1848 požadoval „potrestat ty Slovany a vyhladit je do jednoho“, jak hlásal v týdeníku Rheinische Zeitung. Nacisté a henleinovci to pak jen převzali a mnoho našich intelektuálů (anebo těch, co se za ně vydávají) to opakuje dodnes. Jo, jo, tihle „Verfluchten Tschechen“.

Myslím, že by si kolega Frýbort a mnozí diskutující na Neviditelném psu, než začnou něco psát na toto téma, měli přečíst nejprve německy píšící autory. Jako je Alfred Payrleitner („Rakušané a Češi – svárlivé příbuzenství“) či Detlef Brandes („Češi pod německým protektorátem“), úžasné informace by autor a mnozí nalezli v Brandesově knize „Cesta k vyhnání 1938-1945: plány a rozhodnutí o ´transferu´ Němců z Československa a z Polska“ a také v knize „Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích“. Anebo by mohli otevřít knihy od Volkera Zimmermanna „Sudetští Němci v nacistickém státě“ či „Historie okupovaného pohraničí (1938-1945)“ a další.

Nejvíce doporučuji novou knihu dr. Evy Hahnové „Češi o Češích: Dnešní spory o dějiny“, kterou uvádí nakladatel slovy: “Proč se někteří Češi domnívají, že jsou příslušníky pomýleného a selhávajícího národa, zatímco jiní protestují proti přepisování dějin? Dnešní móda hanlivých stereotypů o Češích je markantní součástí současných sporů o dějiny.“

Zajímavou kritiku na tuto knihu napsal kontroverzní redaktor LN Petr Zídek v článku „Proč mají Češi tak rádi Čecháčky“. Kde si nebere servítky před mnoha dnes zbožštěnými českými intelektuály, jako byli profesor V. Černý, J. Patočka nebo V. Bělohradský, kteří se přímo vyžívají v urážení všeho českého. Jak kritik píše: „Eva Hahnová ukazuje, že mnozí čeští intelektuálové a vzdělanci se identifikují s hanlivými stereotypy o českém národě a státu, které (jmenovaní) vytvořili či zpopularizovali.“

No, na pana Frýborta to platí také. Abych dodal něco konkrétního (kurzívou citace p. Frýborta, obyčejným písmem informace autora):

1)…. (Frýbort) vztah českého lidu ke svým osvoboditelům (Myšlena je Rudá armáda, Frýbort zapomněl, že ČSR v roce 1945 osvobodila vojska SSSR, Rumunska, Polska, USA, Belgie a 1. československý armádní sbor o síle 60 000 vojáků. Přesně opakuje to, co mu tloukly do hlavy „soušky učitelky“ na ZDŠ) … Byla to cháska mravů nekulturních, z velké části negramotná, zpitá denaturovaným lihem, paním a dívkám nebezpečná, a také nenechavá; rčení „davaj časy“ se stalo příslovečným, třebaže to nebyly jen náramkové hodinky, jichž se rudoarmějci dožadovali za doprovodu slovesného tvaru „davaj“. Lze zkráceně říci, že jejich chování bylo takové, jakého si vlast česká naposledy užila od lancknechtů válek třicetiletých. (Pan Frýbort evidentně nic netuší o třicetileté válce, po níž u nás zbylo cca 35 až 40 % živých. Například v městě Jičín zbylo 8 živých, v městě Perštejn pak 1, slovy jeden, živý člověk!)) Ten poznatek však zcela zapadl nebo byl valnou částí vděčného národa přehlížen, neboť ať byl osvoboditel jaký byl, byl to osvoboditel slovanský. Slovanství bylo kvalifikací, před níž bledly veškeré nedostatky. Krásný příklad blábolení. Češi vítali Rusy, tedy spíše Sověty proto, že jim hrozilo reálné nebezpečí vraždění osobně i vyvraždění celého národa. Ještě raději vítali US Army, ale ta se zastavila v Plzni.

Rusové pili všechno, tak jako západní vojáci (nejen) v Itálii (viz Patrick Ryan: „Jak jsem vyhrál válku“). Rusové, zvyklí na samohonku a vodku, tak pili vše, co obsahovalo líh, včetně kolínské. Ještě po roce 1968 obyčejní sovětští vojáci milovali Alpu Francovku. Ale denaturák se pít nedá. Po něm se zvrací, jak si kdekdo za války vyzkoušel. To je stejná pitomost, jako když bolševičtí propagandisté psali, že se američtí imperialističtí vojáci zpíjejí do němoty Coca Colou.

Navíc, Sověti nebyli negramotní, jak plácá Frýbort. Bolševici až posedle učili lidi psát a počítat. Jistěže neuměli latinku, protože psali azbukou a mnozí písmy používanými v jižních státech SSSR.

Paním a dívkám je každá armáda nebezpečná. Frýbort zřejmě žije pod dojmem nacistické propagandy, která přetrvává na Západě dodnes. Znásilňování Němek po dobytí východního Pruska nejprve Stalin bagatelizoval, ale pak na Rudou armádu, utrženou z řetězu, poslal jednotky NKVD Směrš. A za každé znásilnění byl pachatel ihned zastřelen. Bez soudu. To platilo i v době, kdy Sověti začali pronikat na území ČSR. Jistěže nějaká znásilnění u nás byla, váleční vojáci nejsou už většinou úplně normální. Ale čím víc ubíhá čas od války, tím se například údajný počet znásilněných Němek zvyšuje. Dnes se klidně mluví o dvou milionech, což už je hotová hovadina. Podrobnosti o té době naleznete v mé práci Krvavé jaro roku 1945.

2) (Frýbort)... že kdyby nebylo slovanského triku a jeho přijetí podstatnou částí národa, mohl být komunistický pochod k moci nesnadnější, nebo jej nemuselo být vůbec. Byl nastartován sice už přesídlením Benešovy exilové vlády do Moskvy...

Kdyby nebylo obsazení ČSR Němci a rozpoutání 2. světové války a 50 milionů obětí v Evropě, žádný hromadný obdiv k Sovětskému svazu by nebyl. Když vás někdo ochrání před vrahy, jste mu prostě vděční. I když to není gentleman. Opět zde autor mele v některých kruzích oblíbené nesmysly o „přesídlení“ Benešovy vlády do Moskvy. Vláda nikam nepřesídlila, její jediná cesta na osvobozené území ČSR vedla jen přes SSSR. Tam jednala 21. 3. 1945. Pan Frýbort a mnozí pomatenci, kteří o Benešovi v Moskvě neustále melou nesmysly, by si měli přečíst publikaci „Československo-sovětské vztahy v diplomatických jednáních 1939-1945“ (Kvaček, Kuklík, Mandelová, Pařízková, edice „Dějiny v dokumentech“, Dialog, Liberec, 2005).

Západ technicky nebyl schopen Beneše do ČSR dopravit. To byl základní důvod pobytu v Moskvě. Pro obnovu Československa bylo nutné co nejdříve dostat vládu na osvobozené území. Bylo zde příliš mnoho sil, kterým Mnichov a rozbití Československa vyhovovaly. Na Slovensku „národňari“ a část komunistů (včetně třeba G. Husáka) a v Praze se připravovalo vyhlášení jakési Českoněmecké republiky. (Nepřipomíná vám to něco?!) O tom jednali zástupci určité skupiny protektorátních činitelů, a to jak Čechů, tak Němců (K.H. Frank) se Spojenci ve Švýcarsku. S tím, že se tak zabrání vstupu Sovětů na české území. V Praze se například předseda protektorátní vlády Bienert 5. května 1945 pokusil toto vyhlásit v Českém rozhlase. Byl však četníky, kteří jej měli doprovázet na Vinohrady, ve spolupráci s Revolučními gardami zatčen. Bienert, předseda protektorátní vlády, spolupracoval potajmu i s odbojem a byl o něm informován i Beneš. O čemž svědčí to, že byl po válce odsouzen jen na tři roky vězení. Opět Frýbort neví, o čem mluví.

3) … (Frýbort) Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rastislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo (nikdo toho neželí, ale je to námětem vážných diskuzí); žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary... (To už je úplný blábol, v bitvě na Lechu 955 by vojska východofranckého krále Oty I. Velikého nikdy neporazila agresivní Maďary bez českých vojsk, takzvané “legio Bohemorum”. Počet vojáků Otových legií je předmětem dohadů, jediný soudobý konkrétní údaj je právě u české “legio Bohemorum”, kterou mělo tvořit 1000 jezdců. Widukind z Corvey (asi 925-975) hovoří u Boleslavových vojáků o vybraných bojovnících, nikoliv o jezdcích. Jindy podle něj bývá odvozována velikost Otova vojska na zhruba 10 000 jezdců a pomocného personálu) …. že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace. Bez námitek a podezření přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký:

Tak zaprvé, od dob Palackého historická věda poněkud postoupila a to, co vyučovaly soudružky učitelky na ZDŠ pana Frýborta, už neopakuje nikdo.

Představa pana Frýborta o Velkomoravanech (tedy částečně Protočeších) je úplně poplatná sudetoněmecké protičeské a protislovanské knížce zvané „Sudetoněmecký katechismus“. V originále „Katechismus pro sudetské Němce“. Autor spisku politicky podobného antisemitskému pamfletu „Protokoly sionských mudrců“, ovšem tentokrát protičeského, je Erich Gierach. Ten je dodnes připomínán v sudetoněmeckém vzpomínání jako „arciotec sudetoněmectví“ a toto jeho dílo je ve SRN vydáváno dodnes!

Tento „katechismus“ byl poté na začátku minulého století vydáván mnohokrát, byl také přetiskován v sudetoněmeckých časopisech a denním tisku. Zde byli čtenáři poučováni o německém výkladu dějin českých zemí. Pamflet pronikl tak do německého a hlavně sudetoněmeckého povědomí, že je dodnes běžně akceptován. Mezi sudetskými Němci je potichu dodnes považován za základ informací o vzájemných vztazích mezi českými (sudetskými) Němci a Čechy, že je běžnou součástí myšlenkové výbavy. I jinak přátelští sudetští Němci tyto informace dodnes považují za relevantní. Asi tak, jako je v Evropě rozšířen tzv. „lidový antisemitismus“.

Jak říká jeden starý vtip: „Já nenávidím rasisty stejně jako cikány a židy!“

Znáte-li pamflet Sudetoněmecký katechismus, lehce zjistíte, odkud nejen pan Frýbort, možná aniž by to věděl, opisuje. Není sám, takových je i u nás dost…

4)... (Frýbort) „Stěží můžeme předpokládat, že by vůdci Moravanů, Chazarů, kyjevských Rusů či Bulharů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílali poselství s prosbami o osvětu nebo vůbec o nějakou stáli; pravděpodobně ani nevěděli, kde Konstantinopol leží...“

To je mimořádně blábolivé, až idiotské tvrzení. Cyril a Metoděj byli na Moravě v letech 863 až 885. K obléhání Konstantinopole došlo již v roce 626, tedy již před 237 léty. Tenkrát spojená vojska Avarů (pěší a námořní a říční síly Avarů byly složeny převážně ze Slovanů) a perských Sásánovců obléhala město mezi 29. červencem a 7. srpnem. Avšak poté, co byzantské námořnictvo rozdrtilo flotilu slovanských monoxylů v bitvě ve Zlatém rohu (Moravané jako bojovníci na lodích!), muselo být obléhání zastaveno. 7. srpen byl později Byzantinci oslavován jako den odražení barbarů od bran Konstantinopole.

Takže představa pana Frýborta o tom, že by vůdci Moravanů, Chazarů, kyjevských Rusů či Bulharů netušili, kde je Konstantinopol, je krásná ukázka převzetí německých předsudků o Slovanech jako nevzdělaných barbarech. Ti věděli o Konstantinopoli a Francké říši již více než 250 let! Jen bych dodal, že krátce po bitvě o Konstantinopol se moravští Slované vzbouřili, porazili Avary a do čela si postavili mezinárodního franckého obchodníka se zbraněmi, jistého Sáma. Ten jim totiž dodával z Francké říše potajmu železné zbraně, na které pro Slovany uvalila Francká říše embargo. Pan Frýbort vykládá o „divokých a negramotných válečnících“. Ovšem právě k nim okolo roku 632 poslal francký Dagobert vyslance Sicharia, jenže to „nějak nedopadlo“, a tak francká spojená vojska, složená z Austrasijců vedených pravděpodobně samotným Dagobertem I., dále Alamanů, vedených vévodou Chrodobertem. a Langobardů, dostala u dnes neznámého hradiště Wogastisburg „na budku“. Slavná armáda utekla z území Čech a Moravy. To nebylo nic výjimečného, tyto konflikty s Franky. V roce 805 přepadla české země armáda „krále králů“, franckého císaře Karla Velikého. K bitvě došlo u hradiště Canburg, což bylo na přelomu 8. a 9. století slovanské hradiště někde na území Čech, zřejmě nedaleko soutoku Labe a Ohře. Tam dostala vojska tehdy nejmocnější říše Evropy opět na zadek.

Nechápu, že se o tom Češi neučí, jinde by to byl zlatý hřeb dějepisu z dob vzniku státu. Takže podle pana Frýborta nevzdělaní Slované nic o světě nevěděli a on sám neví, že tihle bezvýznamní Slované stáli císaři Karlu Velikému za vojenské tažení! Po necelém půlstoletí pak přišli Cyril a Metoděj. Když tohle víte, přečtěte si znovu ty Frýbortovy proněmecké nesmysly.

No a mimochodem, proč se všichni obraceli k Byzanci? V té době byla Evropa zaostalým kontinentem, rozvráceným pádem Říma (454). Bez kultury, bez velkého umění, bez kodifikovaného práva, všude jen zmar a války. Vandalové dobyli jih Itálie a sever Afriky, Germáni a Hunové s Atillou zničili zbytek. Kultura a civilizace v té době byly ve Východořímské říši. Proto se tam Slované, na obranu proti Frankům a Germánům, obrátili. To neustále omílané žvanění o tom, jak bychom dopadli, kdybychom byli pod vlivem východního Ruska, jsou ahistorickým politicko-mediálním blábolem. Kyjevská Rus sice vznikla v 9. století, ale byla pravoslavná, zatímco my jsme byli součástí katolické víry, viz jednání v Římě. S dnešním Ruskem to nemá nic společného. Moskevská Rus vznikla r. 1276, tedy 413 let po Cyrilovi a Metodějovi! Už chápete, jak se tady lže? Moskva je pravoslavná a my jsme byli od začátku katolíci, kteří se pokoušeli jít poněkud vlastní cestou.

Dále nemá cenu zatěžovat čtenáře vyvracením ideologicky a protislovansky zaměřené propagandy. Jen na ukázku – my Češi jsme nestanovili Cyrila a Metoděje za jedny z nejvýznačnějších postav katolictví a nezařadili je mezi církevní svátky. To vyhlásil listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 papež Lev XIII. Který vyzdvihl zásluhy obou bratří a rozšířil jejich svátek na celou římskokatolickou církev. (Jinak se slaví v pravoslavném Bulharsku, Srbsku a u řeckokatolické církve – Řecko, Kréta, Kypr, část Ukrajiny a některé místní středovýchodní církve.) Takže stále „hlubokomyslné úvahy“, proč a jak co bylo, co Jan Hus a proč je jeho svátek tam či onde, jsou jen plácání.

Dnes máme v zásadě jiné, moderní a urgentní problémy: rozpad EU, který započal, islamizace Evropy. Co se stane se Západem, až tam převládnou muslimové?! Představa spojení německého nacionalismu, marxismu a islámu je nejen pro nás děsivá. Zaobírejme se otázkou, zda se staneme opět součástí nové středo-východní říše (v půdorysu staré rakouské říše), tedy vznikajícího spolku jedenácti států. Od Polska ke Středozemnímu moři, tedy dnešní V4, pobaltské státy, Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Řecko, možná Bulharsko a Rumunsko, možná severní Itálie, pod „deštníkem“ USA (viz George Friedman, kniha „Příštích 100 let“ z roku 2009). Na posledním jednání Trump – Macron naznačovala americká strana, že pokud věci půjdou dále tak. jak jdou, obrátí se Amerika k těmto státům a pokryje je svým vojenským „deštníkem“.

Člověk nemá dávat nevyžádané rady. Jenže pan Frýbort radí Čechům „furt und furt“, co měli dělat v době Velké Moravy, za císaře i za Hitlera a také za socialismu. No, je to jeho právo, že.

Ale už Jan Neruda napsal „Čas nový nové chce mít činy. Kdo chvíli stál, již stojí opodál“ a to platí i v tomto případě. Čtyřicet let (v cizině) je čtyřicet let „kroků dál“. My už si nemyslíme, co jsme si mysleli před 40 roky. Nejsme nevzdělanci za dráty. Jezdíme pracovat a studovat a na dovolené a mládež jen tak „na zkušenou“ do celého světa. A rozhodně netrpíme „slavjanofilstvím“. Ale jsme realisté.

Pan Frýbort mi připomíná některé postarší politiky. A mnohé prvorepublikové politiky a intelektuály. Ti se tak dlouho báli Rakouska a štvali proti němu, až jim za hranicemi vyrostl Hitler a doma Henlein.

Ti, co ječí nad možnou slovanskou hrůzou z Ruska, nějak zapomínají na hrůzu, a to daleko větší, muslimskou. Kterou nám sem nese Západ a hlavně Německo. Dnes nám nehrozí krvavé vraždící hordy bolševiků, ale vraždící hordy islamistů, podporovaných a do Evropy a hned za naše hranice pozvaných sluníčkáři. Hlavně Němci.

Dnes se národy střední a východní Evropy příliš neobávají Ruska. S Rusy jsme se naučili žít. Oni už hromadně neznásilňují naše ženy (nemají důvod, jako u Němek v roce 1945), nechtějí zavést totalitu, jsou křesťané, byť nám v mnohém vadí. Není zde ale obava, že by Rusové řezali našim malým dětem hlavy, odváděli do otroctví naše ženy, že by vraždili, stříleli,upalovali, shazovali z věží všechny ty, kdo neječí „Alláhu akbar!“.

Vraťte se do přítomnosti, kolego! Já chápu, že psychický tlak života „auslendera“ v Německu (ale i jinde) je těžká zkouška. Ale pokud to zkombinujete s pokusem „přiblížit se domorodcům“ a opakovat jejich zášti, averze a jejich v celém světě známou představu, že jsou morální „nadlidé“, vůči svým a závislostí na své „Heimweh“, nemůže to dopadnout dobře. Myslím v psané formě.