Dne 2.9.2011 jsem na NP četl text Karla Hvížďaly Konec veřejnoprávních medií, kde popisuje (a odsuzuje) zasahování politiků do mediální scény v Maďarsku. Hned v úvodu připomíná úlohu veřejnoprávních medií a na příkladu České televize je definuje „jako veřejnoprávní instituce či stanice veřejné služby, které mají nezastupitelnou roli při vzniku veřejného mínění: zastupují všechny občany a nejen straníky.“

Dále popisuje konkrétní situaci v současném Maďarsku a mimo jiné konstatuje, že „veřejnoprávní media jsou v Maďarsku medii jedné strany, jako za Hitlera či za komunistů.“

Závěrem přeje novému řediteli České televize dost síly, protože „jen media veřejné služby a seriózní tiskoviny vytvářejí morálně-legální autority a tzv. segmentový pluralizmus, tedy co nejbohatší členění lidí podle konfesí, třídního začlenění, národností a jazyků, jejichž elity ale vytvářejí zároveň sjednocující prostředí a dovolují vytváření koalic.“

To všechno jsou jistě bohulibé zásady, pod které se jistě rád podepíše i mnohý čtenář těchto řádek. Jen by v tom článku nesměla být současně věta, která ty vznešené myšlenky dává do poněkud zvláštního světla. „Za zmínku stojí, že šéfredaktorem zpravodajství je dvaatřicetiletý Dániel Papp z extrémistické strany Jobbik, člověk připomínající našeho Ladislava Bátoru a i jeho slovník je podobný.“

Lze tedy konstatovat, pluralita ano, ale jen pro ty se správnými názory. Jak to geniálně popsal Orwell, všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Příslušník konkrétní maďarské parlamentní strany, navíc pouze dvaatřicetiletý, například, mezi ty rovnější nepatří.

Pan Hvížďala má jistě právo hodnotit jevy a osobnosti i na naší scéně jako dobré a špatné. Chce-li však hlásat zásadu veřejnoprávní televize a rozhlasu jako místa pro rovné možnosti všech občanů spoluvytvářet veřejné mínění, pak by měl slevit ze své pýchy jednoho vyvolených arbitrů, který na základě svých hodnocení určuje, kdo smí a kdo nesmí mít přístup do veřejnoprávních medií.

Když 17.8.2011 publikoval na NP Jan Urban pod názvem Pan Novinář svou gratulaci k 70. narozeninám Karla Hvížďaly, přirovnal jej ke kopci v placaté krajině. Cituje jeho názor na intelektuála, jehož „povinností je nepomáhat zlu, nemlčet, jednat tak, aby se rozdíl mezi dobrem a zlem nemohl nikdy vytratit nebo znejasnět. Černá, bílá. Svoboda, nesvoboda. Pravda, lež. Fakt, výmysl.“

Kam až takové černobílé vidění vede, dokazuje pan Hvížďala při hodnocení pana Bátory, nebo (v mnoha jiných článcích) senátora Čunka. Je společnou vlastností všech „spravedlivých“, že jsou pro své přesvědčení posedlí touhou vymýtit všechen světa zlořád. Od současníků Ježíše (nejen velekněží), přes svatou inkvizici až po světlonoše třídní či rasové čistoty.

Asi se to nebude líbit nejen panu Hvížďalovi, ale i jiným, obdobně uvažujícím. Má-li být veřejnoprávní televize (i rozhlas) skutečně mediem všech občanů, nemohou být z něj vytěsňovány názory jen proto, že nevyhovují samozvaným arbitrům, byť by se zaštiťovali politickou korektností, vědeckým světovým názorem či rasovou, sexuální, náboženskou či jakoukoli jinou (pozitivní stejně jako negativní) vyvážeností.

V poslední době se stalo módou označovat každý nepříjemný názor za kontroverzní, stejně jako toho, kdo jej vyslovil. To v lepším případě. Stále častěji je však ten, jehož názory nesdílím, fašista či starý fašoun. A s takovým se přeci vůbec nediskutuje. Na kolik se takové hodnocení podobá „ztroskotancům a zaprodancům“ Jiřiny Švorcové, ať si udělá obrázek každý sám.

Je mi líto, pan Hvížďala se mýlí, ale v tomto ohledu se od současné novinářské krajiny nijak neodlišuje.