Čtu drobnou glosu Ondřeje Neffa Kasta nedotknutelných v rubrice Lidových novin Poslední slovo. Je jen několik málo dní po tragickém útoku v bratislavském podniku Tepláreň. Bolest nejen ze zbytečné ztráty dvou mladých životů, ale ze samotné podstaty surového útoku je pořád příliš čerstvá. Doznívá šok. Nyní bude mít slovenská i česká společnost možnost pojmenovat esenci zla, kterému čelíme. Jsme v tom společně. Ve středu 12. října večer před námi totiž vyvstala temnota, která se nedá dělit hranicemi. Nedá se rozdělit na „náš“ a „váš“ problém. V digitálním světě je každé peklo globální a každá tragédie blízká. O to víc, je-li to tragédie, která ve svých základech rostla i z našich dějin, špatných odhadů, traumat a chyb. Je to tragédie – promiňte mi patos – sousedská a bratrská. I proto je společenská atmosféra skutečně hustší než jindy.

Džungle českého konzervativismu

Všiml si toho i Ondřej Neff. Konstatuje to hned v úvodu svého textu. Jeho myšlenky ale plynou trochu jiným směrem. Všechno prý směřuje k tomu, hrozí se Neff, že se z LGBTQ+ komunity stane „kasta nedotknutelných, kolem níž je dlužno chodit po špičkách a v drobném předklonu, aby člověk nevyfasoval nálepku homofob“. A je prý nutno se děsit zkratkovitého myšlení, které vede k rychlému očerňování nepřátel a oponentů právě takovou nálepkou. „Snad je ještě čas zchladit vášně a vrátit se k civilizované diskusi,“ apeluje Ondřej Neff. A doufá, že návrat k věcnosti a racionalitě je snad ještě možný.

Žádáme ukončení politiky apartheidu, která nerovným a diskriminujícím zákonem o manželství říká, že my jsme ti jiní, ti druzí.

Za věcné a racionální přitom považuje například konání ombudsmana Stanislava Křečka, zastává se také čerstvě zvolené senátorky Daniely Kovářové, jakési Anity Bryant v kapesním českém vydání. Za vrcholně a přímo fatálně neracionální naopak považuje tezi, že pohlaví je sociální konstrukt, a děsí jej údajně velká míra podpory, jíž se tato „zrůdná teze“ těší.

Navzdory okatým výzvám ke zchlazení vášní je Neffův text vědomě provokativní, kontroverzní, ale také zraňující a necitlivý vůči pozůstalým. Je jasným výpadem vůči queer komunitě. Ondřej Neff to ví. Je si vědom, že takovým příspěvkem za dané situace vyvolá znechucení, šok i bouři, a tedy i diskusi, jakkoli emocionálně podbarvenou. A přesně o to mu jde. Kdo už nějakou dobu sleduje džungli českého konzervativismu, dobře ví, že v ní spokojeně a dobře žije množství pestrých i divokých zvířat s různě nabroušenými kly a drápy. Štěkot „neviditelného psa“ kdesi na lukách Lidových novin zde ničím nevybočuje a není nijak překvapivý.

Oběti jako viníci

Je smutné, že „po špičkách a v mírném předklonu“ chodí sám Neff – a to kolem samotné tragédie. V úvodu své glosy s hořkou ironií nejprve nadhazuje, že si „slovenský fašista zahrál na Breivika“. O něco dále se tato špatná hra (protože vrah se přeci trefil „jen“ třikrát z celkem osmi ran) mění v brutální vraždu. Jenže nakonec je to jen „výstřelek“, který by přece neměl narušit náš racionální přístup k problémům. Hra, vražda, výstřelek – Ondřej Neff je skutečný žonglér se slovy. Přitom šlo o plánovaný teroristický útok s jasným ideologickým pozadím a deklarovaný manifestem. Teroristický útok, zaměřený původně na několik cílů a vedený s úmyslem zabít co nejvíce lidí. Akt terorismu, jehož podhoubí se napájelo ze zvláštní, ale nepřekvapující symbiózy slovenské luďácké a americké krajní pravice, a mělo tak i mezinárodní kořeny a přesah.

Chci věřit tomu, že se Ondřej Neff zkrátka jen bál nazvat věci pravým jménem. Že jeho tiché a opatrné našlapování kolem slova terorismus není důsledkem špatného svědomí konzervativce, který dobře ví, že za takovým činem nestála pouze osobní nenávist fanatika. Že to bylo i množství letitých ironických, sarkastických, zpola vylhaných výpadů české a slovenské konzervativní publicistiky vůči queer komunitě, co připravovalu cestu k bratislavskému krveprolití. Už nějakou dobu – přinejmenším od uprchlické krize a zvolení Donalda Trumpa prezidentem v letech 2015 a 2016 – žije část konzervativců a fašistů ve společném biotopu, kde se krmí „alternativními fakty“. Dobře to vědí v USA. Fenomén MAGA (Make America Great Again) nenechává spát ani tradičně laděné americké konzervativní republikány. K nim se nedávno obrátil i prezident Joe Biden s naléhavou žádostí o spojenectví ve společném boji proti fašizující a populistické americké pravici. Už dávno se nebojuje jen na linii progresivisté versus konzervativci, a to ani v Evropě. Co kdysi začalo jako kulturní války několika prominentních akademických intelektuálů a publicistů, se ve věku digitální fašistické demagogie stává bojem o pilíře západní demokratické tradice. Ví to Donald Trump, vědí to mnozí američtí konzervativci. Ví to i Ondřej Neff?

V dané chvíli nepatřičná terminologická opatrnost Ondřeje Neffa by se snad ještě dala odpustit, kdyby se nepokusil velmi nešťastným způsobem přepólovat polohu viníka a oběti. V jeho glose se nedočteme nic o zrůdnostech nového slovenského luďáctví a klerofašismu, tvořících zázemí atentátníka. Za zrůdnou je naopak pokládána snaha „experimentovat“ s vlastním pohlavím a tělesností a „konstruovat“ svou sociální a sexuální identitu. Takového druhu pokroku se Neff děsí. Bojí se tedy i lidí, jako byl nebinární Juraj, jehož život před bratislavským klubem tragicky vyhasl. To Juraj je pro Ondřeje Neffa problémem, hrozbou naší civilizaci, zatímco řádění fašistického teroristy je „pouze“ výstřelkem, který bychom v zájmu věcné racionální diskuse měli co nejrychleji marginalizovat. To nejslušnější, co dokážu o Neffových vývodech v tuto chvíli konstatovat je, že zde došlo ke skutečně vážnému vychýlení jeho hodnotového kompasu.

Zápas o důstojnost člověka

Za situace takového vychýlení je apel k civilizované, racionální a věcné diskusi dutý, přesto je však na místě jeho echu odpovědět. Snad mi Ondřej Neff odpustí rozmáchlé gesto, kterým – coby profesí historik – naznačím, že smyslem a pojítkem evropské civilizace je zápas o důstojnost člověka, o jeho autentické a nezcizitelné místo v síti lidské planetární komunity, tvořící neodmyslitelný celek s tokem času, vývojem kultury, přírody i vesmíru. Vím, je úsměvné číst velké definice a ještě úsměvnější je takové definice tvořit, ale jak jinak říct, že ve svém bytostném svázání s lidskou komunitou a přírodou tvoří člověk svůj autentický lidský úděl a že je současně tento úděl i úkolem a závazkem za druhé?

Teprve je-li do centra naší civilizační zkušenosti vklíněna citlivá, pečující zodpovědnost za druhé, která tyto druhé chápe a cele přijímá bez ohledu na to, zda jsou binární či nebinární, koho milují či zda nesou ženský či mužský úděl – jen tehdy lze mluvit o tom, že civilizace nalézá svůj lidský a živý smysl za hranicemi pouhé samoúčelné reprodukce, mimo rozměr pouhého ekonomismu, utilitarismu a egoismu. V péči o jiné, v pochopení, že Já a Ty tvoří jeden celek, nalezl evropský civilizační pokrok svůj sociální moment a humanistický ideál. Opakem tohoto uvědomí je vytrženost, zkáza a apartheid.

Starost a péče o druhé je kompasem věcnosti a kotvou racionálna. Věcnost bez žité zodpovědnosti za druhé ztrácí svůj poměr k intimitě a tragičnu. Neumí se jim už přiblížit. Neumí žít vlastní existenci ve svázanosti se starostmi druhých. Atomizuje společenskou skutečnost ve prospěch svého samoúčelu. Stává se nevhodným tweetem Igora Matoviče, který svým „som hetero“ chtěl „objektivně a racionálně“ urvat pro sebe i ve chvílích největšího smutku politické body. Stává se pompézním a zavádějícím výrokem Daniely Kovářové. Stává se nekompetentností Stanislava Křečka, halenou do obalu „zdravého selského rozumu“. A stává se omylem Ondřeje Neffa. Jeho zjevná a možná i záměrná neschopnost nahlédnout, že tzv. racionální přístup k problémům zde nestojí sám o sobě, ale je neodbytně svázán s prožíváním bolestné zkušenosti druhých a jen ve spolužití s nimi je opravdový, je tragickým nepochopením historického odkazu 20. století.

Ne, nechceme být nedotknutelnou kastou, okolo níž se chodí po špičkách. Žádáme konečně uznání (slovy knihy Filipa Titlbacha), že „jsme tu byli vždycky“. Žádáme ukončení politiky apartheidu, která nerovným a diskriminujícím zákonem o manželství říká, že my jsme ti jiní, ti druzí. Žijeme – a bohužel stále i tragicky umíráme – v samotném středu lidského společenství, obklopeni jeho starostmi, úkoly, výzvami, jeho solidaritou a nenávistí. Nežádáme úděl kasty. Žádáme úděl lidí.

Autor je historik.

Komentář je převzat ze serveru A2alarm se souhlasem redakce.