Neviditelný pes otiskl 11. srpna 2010 text Karla Hvížďaly odvysílaný v ČRo 6 Politici, politika a bratři Mašínové. Pan Hvížďala (dále jen Autor) v tomto článku prezentuje řadu názorů, s kterými vřele souhlasím. Mohu uvést odvolávku na Platóna a jeho definici politiky coby „povinnosti usilovat o spravedlnost“ s důsledkem, že politik nemá být vláčen veřejným míněním, nýbrž se má společenství snažit aktivně, dle svého poznání, vést. Stejně jako Autor jsem také příznivcem otevřené společnosti. Základy, na které Autor oprávněnost podpory otevřené společnosti staví, jsou však nebezpečně vratké. Politici, politologové a sociologové smýšlející obdobně jako Masaryk, de Gaulle či Churchill se v Autorově podání „...v naší civilizaci posunuli od Platóna kousek dál a v posledních desetiletích se shodli na tom, že v nejistém světě, v kterém žijeme, nikdo už přesně neví, co je pravdivé a co je dobré. Říkali: Možná, že existuje pravda, ale nikdy ji nebudeme znát. Proto musíme stále hledat jen nové a lepší odpovědi, tvrdil donedávna třeba Ralf Dahrendorf.“ To je však šílené a otevřená společnost právě na takové přesvědčení velmi snadno a možná již velmi brzy zahyne.

Tím posunutím se „od Platóna kousek dál“ má Autor zjevně na mysli to, že jsme už dnes zkrátka poučenější, modernější, nikoli zpozdilí a strnulí. Autorem předkládaná shoda poučených a vpravě moderních politiků, politologů a sociologů zde skutečně existuje, nicméně jak autor sám výše v jiném kontextu uvádí, nějaká shoda nějaké většiny není vůbec zárukou správnosti přísluš-ného názoru. A opravdu: tvrdíme tedy, že nevíme, co je pravda. To je pěkné, ale právě jsme předložili tvrzení, o kterém jsme zjevně přesvědčeni, že pravdivé je. Takže tohle má být nějaká výjimka? Dále to není o mnoho lepší. I když třeba pravda existuje, prý ji nikdy nebudeme znát. Ale právě jsme přece, podle Autora, opět, my sami, předložili pravdivé tvrzení: „pravdu nikdy nebudeme znát“! Stačí kapka logiky a z takových základů nezbude kámen na kameni. Můžeme však poděkovat našim zá-padním již dlouhá léta degenerujícím vzdělávacím systémům, že logika není silnou stránkou ani (a často především) otitulovaných hlav. Proto jsou zmíněné relativistické základy ve veřejném prostoru (právě těmi zmíněnými politiky, poligology a sociology...) široce akceptovány a tato široká shoda je vydávána a zaměňována za jejich spolehlivou pravdivost (i když – co to vlastně je, že?). To je však velký (možná největší) moderní omyl, který se nám buď podaří napravit, nebo naše otevřená společnost zahyne.

Jaký je tedy pevný, nerelativistický základ otevřené společnosti? Rozhodně tím není to, že se musíme mýlit. Už z Dahrendorfova dovození vidíme, jak destruktivní důsledky to může mít a má: stále se ženeme za světlými zítřky těch nových a lepších odpovědí (a proč vlastně, když i tyto budou nutně nepravdivé?) a z neznalosti, zbrkle a často i bezohledně a násilně odvrháváme a pošlapáváme platné pravdy, které otevřené společnosti a její stabilitě věrně a dobře sloužily po celou dobu její existence. Kdysi se věřilo, že lidská přirozenost je daná a neměnná, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a proto má nekonečnou hodnotu a jeho důstojnost je nedotknutelná. To je však přežitek, je třeba hledat novou a lepší odpověď. Lidská přirozenost prý není neměnná a člověka tedy lze vylepšit. Vyšlechtíme tedy nového, dokonalého árijce, nového, dokonalého proletáře a podlidi nevhodné k takovému šlechtění (Židy či kulaky) zabijeme – vždyť to vlastně ani lidé nejsou, tak jakápak hodnota, jakápak důstojnost. A když už se nám z nás samých zvedá žaludek, protože svědectví z gulagů jsou příliš pro náš jemnocit, aplikujeme toto relativistické přesvědčení o neexistenci dané a neměnné lidské přirozenosti na ty nejbezbrannější – na nenarozené; to přece také nejsou lidé, tak jakápak hodnota, jakápak důstojnost. To je potom křiku, když někdo vystaví nějaké fotografie – to s těmi koncentráky, to byli přece jenom ti druzí, ti zlí... ale tohle, tohle jsme my. Zpochybňujeme či necháváme zpochybňovat zcela základní instituce v čele s rodinou. Nedodržujeme smlouvy. Zadlužujeme se. Vymíráme a těm několika málo jedináčkům, které po sobě zanecháme, odkazujeme astronomické dluhy. Končíme a jak se říká, poslední může zhasnout.

Autor začal velmi sympaticky definicí politiky coby „povinnosti usilovat o spravedl-nost“. Pokud by však platilo, že pravdu – a tedy ani pravdu o spravedlnosti – nemůžeme nikdy poznat, jak lze vůbec o spravedlnost usilovat? (Je asi na místě poznamenat, že vůbec se zde nezabýváme otázkou, zda a nakolik lze /dokonalé/ spravedlnosti zde na zemi, v nedokonalých podmínkách s nedokonalými lidmi dosáhnout.) Pevným základem podpory otevřené společnosti je pouze skutečnost, že se můžeme mýlit. Některé pravdy – a mezi nimi je i řada pravd velmi podstatných – však dokážeme nahlédnout zcela nevývratně. Těch je pak třeba se coby poznaného držet. Jednou z takových pravd je, že otevřená společnost je lepší než společnosti jiné. Je lepší (mimo jiné) proto, že reflektuje fakt lidské omylnosti a tak dává stálou šanci k nalezení pravdy. Kdo však ani v koutku mysli neuznává, že pravda existuje a že je možné ji nalézt, nemůže mít žádnou motivaci ji skutečně hledat. Západ však s kritickým myšlením, s poctivým hledáním pravdy stojí a padá. Každé takové hledání bylo (a je) obrovským dobrodružstvím, často bolestným a draze zaplaceným. O to je smutnější, když ve jménu nových lepších odpovědí dnešni „učenci“ již jednou nalezené pravdy šmahem odhodí jako přebytečnou veteš.

Brno 11. srpna 2010

www.konzervativnistrana.cz