Tvrzení ombudsmana Křečka, že pokud budeme zbrojit, budeme ozbrojení, ale chudí mi připomnělo mýtus o chudých Češích.

S názorem, jak je u nás někdo chudý (hlavně se za chudé pasují důchodci) se občas setkávám a připadá mi dílem komický a dílem absurdní. Něco jako když Otesánek křičel, že má hlad. Ne, my Češi nejsme chudí, naopak patříme k nejbohatším lidem na této planetě, jen si své bohatství neuvědomujeme, protože nevíme, co to znamená, být chudý.

Máte kde bydlet? Máte co jíst? Máte doma teplo? Máte tam elektřinu? Máte bankovní účet? Pak nejste chudí. Zřejmě nejste tak bohatí, jak byste chtěli být, ale ve srovnání s naprostou většinou světa se máte královsky.

Polovina lidstva žije ve špeluňkách, kam byste neumístili ani dobytek. V obydlích z vepřovic nebo prken, ti bohatší z pálených cihel, bez vytápění, bez jakéhokoliv napojení na vodovod nebo kanalizaci. Jsou rádi, když nakrmí své děti, koupit jim sušenky je pro ně naprostý luxus. Řada z nich nemá bankovní účet, je pro ně zbytečný, nemají žádné úspory. Nemají elektřinu, plyn, nic takového. Jejich děti netráví volný čas hraním počítačových her, protože nemají nejen ten počítač, ale ani volný čas. Musí pracovat, starat se o zvířata, o mladší sourozence nebo alespoň něco prodávat na tržištích.

Tihle lidé jsou chudí. A, na rozdíl od nás, si svou chudobu neuvědomují. Protože nemají srovnání, nedovedou si vůbec představit, jak žijí lidé v jiných, šťastnějších částech světa.

Tvrdit, že když budeme investovat do armády, budeme chudí, je od ombudsmana Křečka naprostá hloupost. Možná budeme méně rozežraní. Chtěl by pan Křeček ty peníze raději projíst? Jak říká jeden trefný bonmot, ten, kdo překová meče v pluhy bude orat pro toho, kdo takovou blbost neudělal. Já dodávám – kdo peníze na meče prožere, bude sežrán tím, kdo se tak hloupě nezachoval.

Ono je to s těmi státními výdaji vůbec zvláštní. V současné době tvoří odvody z příjmu více než 50% (část je maskována pod názvy sociální a zdravotní pojištění). Další peníze vybírá stát prostřednictvím DPH. To je obrovské množství peněz. Dokonce větší, než jaké byly daně v okupovaném protektorátu Čechy a Morava během války – tehdy byla sazba daně progresivní podle příjmu a nejvyšší daň byla 50%. A pořád to nestačí, stát hospodaří s deficitem, zadlužuje se na úkor našich dětí a vnoučat.

Co s těmi penězi dělá?

Odpověď zní – uplácí voliče. Dnes lidé do věku nějakých 25 let nepracují, studují, živí je rodiče a ti na to dostávají od státu podporu (nijak ohromující, ale přece). Když má žena dítě, má právo být tři roky doma a pobírat sociální podporu. Když je žena s dítětem sama, dostává od státu dávky na bydlení. Jakmile někdo dosáhne důchodového věku, má právo nepracovat a podbírat sociální podporu zvanou starobní důchod. To v praxi znamená, že zhruba polovinu života se člověk neživí sám, ale je živen někým jiným, z velké části ze státního rozpočtu. Polovinu života žijeme bez toho, abychom museli pracovat a ještě si budeme stěžovat, že jsme chudí?

Vtip je v tom, že rostou naše nároky. Lidé si navykli na luxus vlastního bydlení, ale to je drahé. Pro generaci našich prarodičů bylo normální, že bydleli v domě s generací svých dětí, sami by bydlení nezaplatili. Ale generace našich rodičů, tedy ta její část, která bydlela ve stáních bytech, si zvykla, že jim bydlení platí stát, neboli ti, co nájemní byty přiděleny nemají (dodnes s nostalgií vzpomínají na dobu, kdy platili nájem 300 Kčs, že jim to platili lidé žijící ve vlastních domech, to je jim jedno). A požadují po státu důchod dostatečně vysoký, aby pokryl náklady na bydlení jednoho osamělého člověka v jinak prázdném bytě. A vláda jim ten důchod dá, protože nechce přijít o voliče. Lidé jsou ve vymýšlení toho, co všechno by za ně měl platit stát, velice kreativní. Státe, zaplať mi vlak, zaplať mi byt, zaplať mi léčbu, zaplať mi studium, zaplať mému dítěti oběd ve škole, zaplať menstruační vložky, zaplať mi divadlo, zaplať, zaplať, zaplať. Jenomže stát nemá jiné peníze, než ty, které sebere daňovým poplatníkům. Proto ty vysoké odvody, které překonávají výši daní během války v okupované zemi.

Problém naprosto nejsou prostředky vynaložené na armádu. Problémem jsou peníze vyplácené za všechno ostatní. A má to i druhou stranu mince – stát si natolik navykl, že utrácí peníze daňových poplatníků, že jim už zcela automaticky určuje, co budou platit. A ještě se u toho tváří, že je ušlechtilým dárcem. Zatepli si dům, já ti na to dám dotace (z tvých daní), oprav dům po babičce, já ti na to přispěju (z tvých daní), postavíme novou rozhlednu (z tvých daní) a cyklostezku (z tvých daní), kus si elektromobil, já ti to zadotuju (z tvých daní).

Vysloveně opičí pastí jsou evropské dotace. Česká republika získává z evrpského rozpočtu údajně okolo 80 miliard Kč ve formě dotací navíc, ve srovnání s tím, kolik do tohoto rozpočtu odvádí. Jenomže, využití těchto peněz je striktně určeno na opatření související s Green Dealem. Nemůžeme je použít na to, co potřebujeme, jen na to, co za potřebné považují věrozvěstové zeleného náboženství. A ještě musíme zaplatit spoluúčast, ta se různí, ale běžně bývá v menších desítkách procent. Zdaleka ne vždy jsou financovaná opatření skutečně užitečná, jejich ekonomický přínos je také sporný, peníze utracené za spolufinancování chybí pro jiné, užitečnější investice a navíc pravidla dotačních programů tlačí na dodržení krátkých realizačních lhůt, takže často nelze použít levnější a účinnější metodu jen proto, že by se nestihl požadovaný termín a musí se tedy použít původně schválená starší, dražší a méně účinná technologie.

Nebylo by ekonomicky efektivnější všechny ty dotace omezit? A to jak evropské, tak ty přidělované ministerstvy či kraji? A nebylo by záhodno zamyslet se nad rozsahem sociální pomoci, hrazené státem a její omezení na nejnižší nutnou míru? Všechny ty dávky, které považujeme za samozřejmé, byly ve skutečnosti zavedeny nedávno. Dávky v mateřství byly ještě před 30 lety v porovnání s těmi dnešními legrační. Dávky na bydlení ještě nedávno vůbec neexistovaly. Starobní důchody byly zavedeny až v roce 1924 a prakticky nikdo se jejich vyplácení nedožil. Ještě na začátku tohoto desetiletí byl průměrný důchod poloviční.

Skutečně musí stát hradit všechno to, co dnes platí?

Mnoho lidí volá po malém, laciném státu. Ale jejich nadšení mizí v okamžiku, kdy by se šetření mělo týkat jich samotných. Přitom ve skutečnosti omezení výdajů státu bohatství lidí nesníží, nýbrž zvýší. Jen si své výdaje budou platit sami, nebude to za ně platit, mnohem dráž, stát z peněz, které jim sebere na daních a jiných poplatcích.

A bude dost peněz i na tu tolik potřebnou armádu. Protože, což si pan Křeček, možná i z důvodu vysokého věku a s tím související ztráty potřeby dívat se na léta dopředu, neuvědomuje, když si nezaplatíme naše tanky, budeme platit tanky okupantů, které nám budou stát na ulicích.

A to by si i ombudsman Křeček mohl pamatovat.