Pan Kovanic se rozhodl udělit příštímu papeži několik rad (Co je císařovo, 13.2.2013). Snad se tedy nebude zlobit, když mu k některým z nich zkusím podat vysvětlení.

1. V prvních třech odstavcích se pan Kovanic snaží popasovat se vztahem náboženství k veřejné sféře a, žel Bohu, setrvává u představy (vštěpované nám marxisty), že co je veřejné, je státní, že společnost rovná se stát. Ve skutečnosti si společnost, lidské společenství, vytváří stát jako jednu z institucí, jež mají sloužit jeho potřebám.

Je výdobytkem našeho křesťanského Západu, že stát chápeme jakožto sekulární: politická moc v západním pojetí není posvátná. Dnes vysmívaná formulace "z Boží milosti král" to vyjadřuje naprosto přesně: panovník sám je příjemcem, nikoli zdrojem milosti. Něco jiného je ovšem sekularizace společnosti, jak ji známe dnes: snaha o vytěsnění všeho náboženského z veřejného prostoru. Ale člověk je tvor náboženský a to ho váže k historickým kořenům jeho společnosti. Dnes běžné tvrzení, jež zopakoval i pan Kovanic, totiž že každý si může dělat, co chce a nikdo mu do toho nemůže mluvit, svědčí o ztrátě vazby k historicky vzniklému společenství a je zlým znamením pro příští vývoj.

2. Druhým okruhem rad pana Kovanice je vztah mezi katolickou církví a sexualitou. Pokud jde o úlohu papeže v hlásání tradiční sexuální morálky, myslím, že my, medicinští laici, bychom se měli ve svých radách mírnit. Pro řadu oblastí lidského života a činnosti má Svatý stolec resp. římská kurie řadu odborných institucí, jež s papežem a kuriálními kardinály úzce spolupracují. Pokud jde o problematiku sexuality a lidské reprodukce, ta spadá (převážně) do kompetence Papežské akademie pro život. Tato akademie má 70 stálých členů, převážně medicinského zaměření: čistě pro ilustraci uvedu jména šesti z nich: profesor Hugo Obligio z Latinské Ameriky, ředitel Lékařské školy university v Salvadoru, později ředitel lékařské školy university v mexickém Monterrey a ředitel lékařského kursu pro gastroenterologii na universitě v Buenos Aires; Gianluigi Gigli, profesor neurologie na universitě v Udine; profesorka Monica Lopez Barahona (Španělka), která 20 let pracovala ve výzkumu v oboru molekulární onkologie, nyní ředitelka Centra biosanitárních studií; Chris Gastmans, profesor lékařské etiky na lékařské fakultě university v Lovani a generální sekretář Evropské asociace center lékařské etiky pro etiku péče o umírající a staré pacienty; Jozef Glasa, profesor klinické farmakologie, hepatologie a bioetiky na Slovenské zdravotnické universitě v Bratislavě; Mounir Farag, egyptský profesor bioetiky. Vedle stálých členů má Akademie také členy korespondenty a konzultanty.

3.. Pokud jde o papežskou neomylnost, je její kritika trochu zvláštní. Je-li prohlášeno, že v přesně definovaných případech (ve věcech víry a mravů) je papežský výrok chráněn před omylem, znamená to, že v ostatních případech, což je 90 % a něco, jeho výroky neomylné nejsou. Zkusme si to porovnat se situací např. v sektách, kde guru je neomylný ve všem.

4. Pokud jde o ekumenismus a podporu křesťanů v islámských, hinduistických a buddhistických státech, jsou to věci, v nichž papež a místní biskupové dělají, co mohou. To první pokračuje pomalu, druhé se spíše zhoršuje, zpravidla ne vinou křesťanů.

A už jenom na okraj: hlavou Vatikánu jako státu není papež, ale kardinál státní sekretář.

Domnívám se, že chce-li někdo papeži a kurii radit, měl by být konkrétnější. Také by se měl zamyslit, co může udělat on sám: je-li ten někdo publicistou, mohl by se např. přičinit, aby referování o katolické církvi v médiích bylo spravedlivější.