Když byl ředitel Občanského institutu Roman Joch jmenován poradcem premiéra Nečase, vytáhli na něj jeho odpůrci jistý kontroverzní článek. Zde Joch polemizoval s koncepcí demokracie jako takové: „Ale ti chudí – nebo i středně bohatí - kteří se rozhodnou brát sociální dávky vyšší, než jsou jejich daňové odvody, právo volit a být voleni nemají.“
Nechci se nyní připojovat k něm, kteří začali bít na poplach. Proti Jochovu jmenování se tehdy pořádaly petice a demonstrace a mluvilo se dokonce o „pravicové totalitě“. Naopak si myslím, že posílení prvku odpovědnosti ve volebním systému může být námětem k věcné diskusi. Jochovo téma mě tak inspirovalo k několika myšlenkám. Zkusím je v dnešním svém článku poněkud rozvést.
Peněžní spekulace, bubliny na trhu, dotace a granty, sponzoring a dobrovolnická centra: Co mají všechny tyto věci společného s Jochovým článkem? A co s odpovědností? A co s hodnotou či oceněním práce?
Je zřejmé, že mezi hodnotou práce a jejím tržním oceněním neexistuje vztah přímé úměry. Zmíněná ambivalence vzniká z následujících důvodů:
1. Mnoho pracovních pozic, zejména v sociálních a tržně marginálních oborech (třeba i v produkci menšinových televizních pořadů na ČT2) není schopno si na sebe vydělat. Proto existuje systém grantů a státních dotací, které zajišťují jejich fungování (ideální je samozřejmě možnost soukromého sponzoringu, ten je však postaven na dobrovolnosti tržních subjektů). Jochova koncepce by zde byla zpochybněna: Příjmy dotovaného sociálního pracovníka (například prostřednictvím grantů) by možná, de iure, převyšovaly náklady na jím přijímané dávky. De facto by však náš modelový občan neodváděl státu žádné příjmy, pouze by (formou přerozdělování) peníze dostával.
2. Rovněž v soukromém sektoru vytvářejí lidé hodnoty, jež mají různá tržní ocenění. Tato ocenění jsou určována zejména poptávkou po dané práci. Nezohledňují však problematiku tzv. negativních externalit (přenášení nezamýšlených nákladů na celou společnost či na životní prostředí). Tak například herna s hracími automaty si na sebe sice vydělá (dokonce v centrech měst, kde je zpravidla vysoké tržní nájemné), důsledky gamblerství však dlouhodobě vedou k vysokým sociálním nákladům (odvykací léčebny pro gamblery, sociální práce s nezaopatřenými potomky takto závislých lidí atd). Příklad druhý: Agresivní marketing stimuluje poptávku po zboží na již nasyceném trhu (poptávku, která by jinak vůbec nevznikla). Tímto psychologickým vynucením odbytu se, pravda, vytvoří slušně zaplacená pracovní místa. Vede to však nejen ke konzumnímu pojetí života kupujících (a patrně k následnému posílení prvku neodpovědnosti při demokratickém hlasování), ale i k drancování přírodních zdrojů. Příklad třetí je výmluvný asi nevíc, mluvit o něm však už netřeba – o obrovských nákladech současných vlád na řešení spekulativní ekonomiky a tržních bublin se již napsalo věru dost. Ve všech třech zmíněných případech jde o týž problém, pouze v různých provedeních: Jde o negativní externality. Shrnuto: Dávat rovnítko mezi schopností uživit se bez státních příjmů na straně jedné a odpovědným voličským přístupem na straně druhé je (mírně řečeno) velmi problematické.
Naznačil jsem, že existuje ambivalence mezi prací a její tržní životaschopností. Mnohé spekulativní práce jsou ceněny vysoce, některé „dříčské“ obory žalostně. Řada lidí se navíc věnuje aktivitám v dobrovolnickém hnutí (ačkoliv tito lidé někdy disponují jen minimálními či žádnými tržními příjmy). Přesto je občanská odpovědnost zmíněných lidí v průměru vysoká. I já mám osobní zkušenost s nezaměstnaností. Nicméně věnoval jsem se v této době řadě aktivit, které mi neposkytovaly příjem: v Charitě, v Amnesty International, v socioterapeutické skupině Logos (komunita pro věřící gaye). Jinak řečeno, snažil jsem se, alespoň neoficiálně, splatit společnosti dluh a neztrácet nic ze své „voličské odpovědnosti“.
4. V jednom ze svým minulých článků na NP jsem se zamýšlel nad tezí francouzského filozofa Andrého Gorze, že totiž „Vyšší automatizace výroby má za důsledek, že kdyby byla spotřeba Francouzů na úrovni 60. let, mohli by všichni pracovat na poloviční úvazek.“ Na jejím základě jsem se snažil ospravedlnit systémové zavedení kratší pracovní doby (v rámci plného úvazku). Argumentoval jsem zde nejen drancováním zdrojů a problémem nezaměstnanosti, ale i sociálním odcizením v rodinách a – možná poněkud bizarně – problémy se spánkovou deprivací (vedoucí ke zdravotním problémům a následným vyšším státním výdajům na zdravotní péči). Ne, určitě mi nešlo o propagaci zahálky (tedy – posílení již zmiňované „voličské neodpovědnosti“). Jestliže by však člověk svobodně (a tedy odpovědně) vkládal svůj přidaný volný čas do rodiny, duševní hygieny a třeba i dobrovolnického hnutí, jistě by to byla správná cesta.
Pokud by tedy Jochova koncepce měla mít nějaký obsah či smysl, pokud by opravdu měla posilovat prvek odpovědnosti a pokud by měla (v posledku) podnítit mravnost mezi politickými elitami, navrhuji následující: Uznatelné příjmy (pro volební právo) by měly zahrnovat peníze z práce, z konvenčního (vlastnického) kapitálu a z konvenčního bankovnictví. Uznávat by se však neměly příjmy z finančních spekulací, z prapodivných peněžních derivátů, z „nafukování“ tržních bublin. Naopak by patrně měla být uznatelná práce vykazatelná v rámci certifikovaných dobrovolnických organizací.
Jinak řečeno, odpovědnost souvisí s vytvářením reálných hodnot, nikoliv s „finančním inženýrstvím“ či „šroubováním“ umělé tržní poptávky.