3. ledna 2018 nás komentátor deníku Právo Alexandr Mitrofanov rozdělil ve svém komentáři na občany a obyvatele. Občany se stali ti, kdo volili správně - tedy Jiřího Drahoše. Na obyvatele byli degradováni voliči Miloše Zemana. Česká republika tedy měla v polovině onoho ledna 2 701 206 občanů a 2 853 390 obyvatel. Pro 2 795 360 těch, kteří se k volbám nedostavili pan Mitrofanov zapomněl vytvořit kategorii. Jaké další demografické objevy pan Mitrofanov učinil, už nevím, neb po tomto výlevu „tolerance a demokracie“ jsem ho přestal číst.

Jisté je, že Alexander Mirofanov patřil a nejspíš i nadále patří k politické třídě majitelů pravdy. Ti vědí, co chceme, mnohem lépe než my sami. Pokud dáváme najevo, že o naše dobro v jejich režii nemáme zájem, nejraději by nám vzali volební právo a tím z nepohodlných obyvatelů udělali poddané.

První víkend v říjnu budou parlamentní volby a majitelům pravdy začínají mediální žně. Zatím se mohou věnovat hlásání pravdy a dobra a spílání nevěřícím. K tomu se přidává každotýdenní masírování průzkumem volebních preferencí. Smysl to sice nedává (tak se rychle voličský sentiment nemění ani v éře sociálních médií), ale zdá se, že agentury ruku v ruce s médii se rozhodly, že každý týden potřebujeme aspoň dva.

Jak volby dopadnou, se dá cekem spolehlivě odhadnout. V absolutních číslech to bude vypadat asi takto:
Máme asi 8,4 miliony voličů.
Jako obvykle zvítězí strana nevolících s 2,94 milionu hlasů.
Ti správní občané odevzdají těm správným uskupením bratru 2,23 milionu hlasů.

A zbytek budou dle Mirofanovovy klasifikace obyvatelstva obyvatelé, kteří těm nesprávným uskupením odevzdají cca 3,23 milionu hlasů, z čehož nějakého 0,36 milionu hlasů propadne, neboť daná uskupení nedosáhnou na pětiprocentní uzavírací klauzuli.

Když pomineme nevoliče, pak to zásadní je, že nesprávné názory projeví s vysokou pravděpodobností o milion občanů více než ty správné.

Žijeme v demokratickém režimu a demokracie vychází z prosté teze, že „většina má pravdu“. Dle interpretace majitelů pravdy má ovšem nesprávnou pravdu.

Kde se ovšem bere ta „správná“ pravda?
Je to úzus určité sociální bubliny?
Je to pravda veřejnoprávních médií?
Je to pravda třiceti dvou tisíc úředníků Evropské unie?

Primárně je to pravda určité sociální bubliny, která vykonala dlouhý pochod institucemi euroamerického prostoru. Obecně jsou menšina. Média, akademická sféra a veřejné instituce ale fungují na adopčním principu. Ti, kdož jsou uvnitř, si vybírají ty, které pustí mezi sebe dovnitř. Od konce šedesátých let do přelomu tisíciletí se tak v těchto institucích z menšiny stala většina. Je to menšina sebestředná a nesnášenlivá. Je to menšina okouzlená pýchou svého rozumu a pýchou své dobroty.

Až se 4. října večer zavřou volební místnosti, uvidíme zděšení této menšiny vytékat nejdříve z České televize a následně pak z dalších mainstreamových médií. Budeme svědky obvyklých úvah o méněcennosti těch nesprávně volících občanů, a především budeme svědky usilovného tlaku na politiky, aby se ti správní nedopustili mesaliance s těmi nesprávnými. Chce se skoro zcela nekorektně napsat, že vypukne politický rasismus.

Už teď slyšíme absolutní výroky o tom, kdo s kým po volbách nikdy nepůjde.

V demokracii ale platí, že „volič je suverén“. Po volbách by tak mělo být zapomenuto, kdo o kom v kampani co ošklivého řekl a ti, kteří zasednou v parlamentu, by měli začít diskusi o tom, co chtějí a na čem se shodnou. O nové vládě by neměly rozhodnout ideologické předsudky, ale společné cíle.

15. listopadu 2017 vyústila předsudečná pýcha části české politické scény (ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN) v založení „demokratického bloku“, který spojil ty strany, které se tehdy samy v poslanecké sněmovně označily za demokratické - v podtextu s tím, že ti ostatní demokraté nejsou.

V politickém a mediálním mainstreamu tohle dělení trvá, jen k němu byli zvykovým právem přiřazeni ještě Piráti (včetně těch, kteří věří v demokratický komunismus).
Kdosi si privatizoval slovo demokracie.
A tak se ptám: „Kdo je tu opravdu demokrat?“