Jsem toho názoru, že v demokratickém režimu si slova hlavy státu zaslouží zvláštní pozornost. Týká se to i České republiky, Václava Klause a jeho článku Hra s ohněm, který vyšel poslední březnovou sobotu v MF Dnes.

Prezident v něm ujišťuje "každého občana České republiky", že si uvědomuje "často velmi tíživou situaci mnoha nezaměstnaných, rodin s malými dětmi i důchodců," což je z jeho strany hodné ocenění, nicméně v téže větě dodává: "zvláště těch z Prahy a některých dalších velkých měst. Rozumím tomu, že řada z nich čelí dosud neznámým existenčním starostem, které je stresují."

Jak chápat tato slova? Znamená to, že lidé bez práce, rodiny s malými dětmi a penzisté mimo českou metropoli a některá další města čelí menším existenčním starostem a z nich vyplývajícímu menšímu stresu? Není to přesně obráceně? Že reálné ekonomické a sociální problémy postihují více občany žijící "na venkově", kde je v mnoha ohledech nesrovnatelně méně možností než právě v hlavním městě? Jak to vlastně prezident myslel?

Kladu tyto otázky nikoli proto, abych Václava Klause "chytal za slovo", nýbrž z toho důvodu, že beru jeho slova vážně. Jako občan země, jejímž on je prezidentem, bych se s jeho postoji rád ztotožnil. Ne vždy to je ale možné.

Výše uvedený citát není ale v jeho článku tím nejzásadnějším, co mě přimělo usednout ke klávesnici. Pravé poselství Klausova textu se týká něčeho jiného. Jako prezident cítí povinnost hlasitě upozornit na to, že naše demokracie, "náš politický systém založený na svobodné soutěži politických stran" je v ohrožení. Opět (tak jako vícekrát v minulosti – viz dále) varuje před "třídním" nepřítelem.

Připomeňme: Václav Klaus, lhostejno v jaké funkci, kdysi veřejně napsal (v Denících Bohemia, kde měl jednou týdně vyhrazený prostor), že největším nepřítelem našeho polistopadového systému je Václav Havel se svojí koncepcí "nepolitické politiky". (Mně osobně na doplňující písemný dotaz, kdy na to přišel, odpověděl, že to věděl od počátku sametové revoluce.) Soudě z toho, jak o Havlovi mluvil opakovaně a v příčetném stavu po jeho smrti, máme právo se ptát. Která Klausova varianta pohledu na Havla vlastně platí? Byl největším nebezpečím pro polistopadovou demokracii, nebo jedním z největších tuzemských demokratů? Jakou hodnotu měla Klausova "zásadní" kritika Václava Havla z konce devadestých let?

Podobně jsme se v Klausových článcích mohli dočíst, že dalšími největšími nepřáteli našeho polistopadového vývoje jsou Josef Kudláček (vydavatel inzertního periodika Annonce) a Václav Fischer (kdysi majitel stejnojmenné cestovní kanceláře a bývalý nezávislý senátor). I zde se musíme ptát. Kde jsou dnes oba pánové – a hlavně, jak velké škody způsobili české polistopadové demokracii jako její největší hrozba? Tedy, jakou hodnotu měla Klausova "zásadní" kritika obou pánů z konce devadesátých let?

Jenomže, kdo si na tehdejší ostré výpady Václava Klause na adresu V. Havla, J. Kudláčka a V. Fischera dnes vzpomene?

Asi málokdo, protože máme jiné problémy, jiné starosti, jiné skandály než tehdy – a také jiné Klausovy články. Ve "Hře s ohněm" prezident varuje před hrozbou, jež visí nad naší demokracií v souvislosti s odposlechy. Nepřítelem jsou v jeho očích média. Tím, že "systematicky stupňují negativní emoce večejnosti" se dopouštějí smrtelného hříchu: "útočí na politický systém a … připravují půdu pro nástup sil, které chtějí využít emotivně vypjatých nálad části veřejnosti a dostat zemi na zcela jinou cestu."

Silná slova. Až si člověk oddechne, ještě že tu demokracii máme, jinak by Hrad zlovolným sdělovacím prostředkům jistě nechal zatnout tipec. Ale vážně. Jak měla média reagovat, dozvěděla-li se děsivé skutečnosti o nepravostech politiků? Zatajit pravdu? Nechat Béma a spol., ať si dělají co chtějí?

Václav Klaus soudí, že seriály "úniků" odposlechů jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů společenské manipulace a dodává: "Je to nepřijatelná metoda, kterou mediokracie pohlcuje demokracii." Já namítám, že když se lidé dozvěděli pravdu ze zákulisí pražské politiky, položili si logickou otázku: Jaký smysl má chodit k volbám a volit Béma, když stejně rozhoduje Janoušek.

Zbývá odpověď na klíčovou otázku. Co z výše uvedeného víc ohrožuje demokracii?

A ještě dovětek. Nebudeme s časovým odstupem nahlížet na současné postoje Václava Klause v kauze odposlechů se stejnými rozpaky, s nimiž dnes čteme jeho někdejší vyobrazení Havla, Kudláčka a Fischera, které prezentoval jako největší hrozbu naší postkomunistické demokracie?