O víkendu tu měl můj odedávna přítel a druh František Mrož Novotný esej Opět se nikdo nevyhne volbě. S Františkem jsem vždy vysílal na jedné vlně a dvakrát na jedné lodi, jednou na Kornátech a podruhé kolem Korsiky. S posláním jeho eseje souzním, nicméně si dvě poznámky neodpustím, už proto, že mě ve svém textu cituje. Za hrubý omyl pokládá moji tezi, kterou v článku cituje, a tak ji ocituji znovu:

Najednou se objevila norma na to, co je správné si myslet a kdo se smí k věci vyjadřovat a kdo ne, vnímám tu deku, jak se na nás snáší... Pod tou pomyslnou dekou se za minulého režimu dýchat nedalo. Rovnítko se ovšem klást nedá. Dnes tu není žádná partaj, žádní vůdci, žádní Leninové a Gottwaldové.

Především, rovnítko mezi historickými situacemi se nedá nikdy klást, každá situace je unikátní a zkušenost je nepřenositelná. Nicméně i kdybych ošidnost rovnítek pominul, jeho odsudek mé teze mě překvapil. Píšu, že tu není žádná partaj, žádní vůdci, žádní Leninové a Gottwaldové. V tom totiž vidím specifiku současného nástupu totality. Není to řízeno z žádného ústředí (pokud nepřistoupíme na bláboly o sionských mudrcích a Sorosovi apod.). Naopak, sledujeme podivuhodnou synergii ideově odlišných hnutí.

Feminismus podporuje islamismus, přičemž islám a zvláště pak jeho extrémní odnož potlačuje ženskost tím nejbrutálnějším způsobem (do té míry, že kudlou ořezává ženám pohlaví). Máme tu v jednom šiku zelené a anarchisty a kavárenské liberály a profesory a Antifu a černochy a antisemity a americké demokraty a labouristy – a všechno to svorně usiluje o tu diskontinuitu, jak to správně František Novotný charakterizuje. Nemá to žádnou Kominternu, žádný ÚV a místo StB / KGB / Stasi je tu armáda dobrovolných udavačů bez organizační struktury. Nechápu tedy, co chybného na této tezi můj přítel Novotný vidí. Spíš je to úlet formulační a posunuté pochopení – má asi za to, že současnou invazi podceňuji a přikládám jí menší váhu, než jakou měl komunistický režim, který jsme oba naplno zažili. Tak to tedy nepodceňuji, a jestliže ve svém článku František Novotný slibuje, že bude do Neviditelného psa v tomto duchu psát, tak já to dělám už dvacet let. A samozřejmě Františka vítám na palubě.

Moje druhá poznámka je diskutabilní. Týká se myšlenky obsažené už v titulku eseje, že se nikdo nevyhne volbě. Ona totiž většina lidí nejenže se vyhne volbě. Ona ani neví, že se volí. Mám na mysli tu mlčící většinu, která se pasivně valí dějinami a zabývá se starostmi všedního dne.

Když se dnes lamentuje nad tím, co se děje v Americe, nejsem si jist, zda vidíme plný obraz. Jaké procento tvoří ta mlčící většina a kdo řádí na ulici a píše články do New York Times, ze kterých se stalo Rudé právo nové doby? Zde nic nekonstatuji, nic netvrdím – jen se přiznávám, že si v tomto ohledu nejsem jistý a neumím se orientovat. Mám v Americe kamarády, kteří tam žijí desítky let, a jejich pohled není zdaleka tak exaltovaný, jaký mívají naši pozorovatelé zpoza oceánu.

Takže bych tezi upřesnil – že volbě se nevyhne asi nikdo, kdo zvolí angažovaný postoj v tom smyslu, že se veřejně vyjadřuje, píše, aktivně společensky žije. Ono totiž přituhuje, i u nás cenzury přibývá, i u nás se už vyhazuje z práce za názor. Aby nebylo ještě hůř, opravdu je třeba volit v souladu se zkušeností minulosti. Opravdu to byla dusivá deka. To, co majitelé pravdy přetahují přes veřejný prostor, to dusí zrovna tak. Proto křičme, dokud dýcháme.