P. Victorin 12.6.2020 5:50

Článek pana Dana Drápala pokládám za skvělý! S jeho obsahem plně souhlasím... Autore děkuji!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

V. Urbánek 12.6.2020 2:28

V hluboké noci píši jen stručně: Jak jsem již jednou na Neviditelném psu uvedl, plně a v každém slově souhlasím s oním článkem pánů Václava Klause a Jiřího Weigla. (Pan Drápal si říká "Dan", ze zvědavosti si kladu otázku, zda to znamená "Daniel" či jazykovou sympatii k angličtině - nic proti tomu.) Z článku pana Drápala souhlasím s tím, že vlasovci byli v V/1945 v neřešitelné životní situaci. Jinak s D. Drápalem asi nesouhlasím už (skoro?) v ničem. Zajímavá je jeho zmínka o Podkarpatské Rusi. Mí rodiče byli velcí, horoucí vlastenci Čechoslováci, ale "oplakávat" ztrátu Podkarpatské Rusi jsem je neslýchal, k tomu tématu se ani naši spříznění známí a přátelé nevyjadřovali. (Přitom subjektivní prožívání ze strany obyvatel P. R. nikterak neignoruji, ale žel nikde jsem o tom nečetl.) Ono to Československo včetně P. R. bylo na mapě pořádně nudlovitě protáhlé. Za mnohem větší tragédii považuji rozpad ČSFR po Sametu, byť uznávám, že to byl rozpad asi nevyhnutelný. D. Drápal začal do druhé poloviny svého článku tahat nadpřirozenou bytost - pánbíčka, čímž v mých očích vlastně ztratil punc autora, kterého bych v politické tématice mohl brát vážně. Má zkušenost je ta, že silně pobožní jedinci nakonec obvykle přece jen názorově inklinují ke germánům. D. Drápal se "méně bojí" Němců, kteří měli vypracovaný přesný plán, jak nás Čechy vyhladit. A současně on se "více bojí" Rusů (tehdy Sovětů), kteří za cenu obrovských obětí na svých životech náš český národ před tím vyhlazením zachránili. Soudím, že autor Drápal dospěl k (subjektivnímu) závěru zcela nesprávnému, ba přímo nesmyslnému.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

P. Hatina 12.6.2020 2:16

Osobních ztrát a vzpomínek pana autora sice želím, leč bohužel vůbec nepochopil o čem je řeč.Dnes přece vůbec nejde o to, rozhodnout o tom, kdo zvítězil v druhé světové válce, protože toto bylo rozhodnuto už v tom roce 1945 kdy to byla ruská a americká vojska, která porazila nacistické Německo a nacističtí vůdci podepsali kapitulaci. Vše další co popisuje, nastalo až po tomto vítězství, a už se víceméně týká jiné války, která se v historii označuje jako studená..

Dnes jde bohužel o to přepsat fakta oné historie, aby v myslích občanů nezbylo ani to málo, že v době největšího ohrožení Evropy se tyto už předtím ideově nepřátelské velmoci dokázaly tehdy dočasně proti společnému nepříteli sjednotit ..Očividně, o takové možné sjednocení v budoucnu někdo nestojí.. Jako ostatně západní velmoci "nestály" o společnou obranu s Ruskem ani v tom - pro nás krizovém roku 1938...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Pivoda 12.6.2020 0:48

Kdo se koho bojí? Drápal v závěru píše: "Nakonec se přiznám, že se opravdu bojím více Rusů než Němců." Na rozdíl od Drápala, já se bojím budoucího zneužití technologie - kýmkoliv. Vůbec nezáleží na národnosti.

Článek Drápala jsem si tentokrát celý přečetl. Jako vítěz po 2. světové válce se cítím i já osobně, protože jsem nepřišel o matku. Proč? Její bratr (totálně nasazený) si totiž před koncem 2. světové války přivedl domů z vybombardovaného pracovního tábora u Lince jednu Rusku (která se později stala mojí tetou), a matka ji doma do konce války ukrývala. Nebyl v tom vůbec žádný odboj, žádná politická činnost, ale prostá snaha pomoci svému bratrovi, který si přivedl domů nevěstu. O tom ukrývání věděla prakticky celá naše vesnice, ale nikdo moji matku neudal. No, jeden pokus o udání tam skutečně byl, ale Němci mu nevěřili.

Pro Drápala: A ještě, prosím, napište (když už můžete v Česku publikovat), kdo zvítězil během Kubánské krize v říjnu roku 1962. Přežili jsme tehdy možné zahájení atomové války. A ustoupil tehdy moudrý ruský velitel ruských ponorek u Kuby, Василий Александрович Архипов.

• reagovat
• nahlásit příspěvek