Navzdory tomu, že jsem upřímný a poctivý neznaboh, rád čtu nanejvýš moudré články pana Dana Drápala, kterého si hluboce vážím. Tentokrát si ale dovolím polemizovat s některými sentencemi v jeho článku Daňová svoboda – jak ji interpretovat?

Autor v článku nabízí myšlenku "stát, to jsem i já". Odhlédněme od údajného obdobného výroku francouzského krále Ludvíka XIV., jímž měl prý charakterizovat svůj absolutismus. (Ruku na srdce, nejsem tak vzdělaný, jak by se zdálo, našel jsem si to na Wikipedii. Tam je už snad úplně všechno.) Odhlédněme i od karikující parafráze "Stát! To jsem já!" (Nejsem si jist. Že vy W+V?)

Upřímně řečeno, rád bych se s výrokem pana Drápala ztotožnil, ale nějak mi to nejde.
Vzpomněl jsem si na besedu proběhnuvší kdysi dávno v televizi. Tehdy se řešil náš vstup do EU. Jakýsi mladík na obrazovce nadšeně horoval pro "evropanství". Se zápalem hodným lepší věci nabádal ostatní diskutéry i diváctvo k tomu, "abychom byli hrdi na to, že budeme moci být součástí Evropy, že budeme Evropany". Přiznám se, že jsem ho moc nechápal. Jako podstatnou jsem tehdy vnímal skutečnost, že jsem obyvatelem města, v kterém jsem tehdy žil, že jsem Jihočechem, případně že jsem Čechem. Ale že bych měl být Evropanem spolu s ostatními, tak kulturně odlišnými národy Evropské unie, to jsem tak trochu nechápal. Neměl jsem tehdy nic proti vstupu do EU, protože jsem netušil, do čeho půjdeme. Ono "evropanství" jsem tehdy chápal pouze jako nic víc než slušné, administrativně usnadněné a především navzájem respektující soužití s ostatními evropskými národy, ale vnucovaný pocit nějaké vlastenecké evropské příslušnosti mi byl a dosud je poněkud cizí.

Omlouvám se, ale téhle asociace se nějak nemohu zbavit.

Vzápětí mne napadá další asociace. Občas se setkávám s neúplným latinským citátem "mens sana in corpore sano" česky "v zdravém těle zdravý duch", což řada lidí mylně interpretuje tak, že je-li zdravé tělo, je v něm zároveň automaticky i zdravý duch, že zdravé tělo je tedy jakousi zárukou zdravého ducha. To byste se divili, kolik tělesně zcela zdravých lidí postihne vážné duševní onemocnění. Ne každý ví, že úplný citát z Juvenalových Satir zní: "Orandum est ut sit mens sana in corpore sano." Což doslova znamená: "Je třeba si přát, aby ve zdravém těle byl zdravý duch."

Vrátím se k výroku pana Drápala. Z celého srdce bych si přál, aby tento stát byl i já. Abych se cítil součástí tohoto státu a, nebudu neskromný, abych byl dokonce hrdý na to, že jsem součástí tohoto státu. Bohužel, řečeno s Járou Cimrmanem je to dosud: "Marná snaha, hra se zpěvy." Nějak mi to prostě nejde. Nedaří se mi ztotožnit se státem, který z mých poctivě placených daní financuje prostřednictvím EU palestinský terorismus namířený proti Izraeli. Nedaří se mi ztotožnit se se státem, který z mých poctivě placených daní financuje prostřednictvím EU řecké neplatiče daní. Nedaří se mi ztotožnit se se státem, který z mých poctivě placených daní financuje sociální dávky nepřizpůsobivých spoluobčanů bez ohledu na odstín jejich pleti. Nedaří se mi ztotožnit se se státem, který z mých poctivě placených daní financuje zrůdnosti zvané státní maturity, elektronická zdravotní knížka IZIP atd. atd.

Pan Drápal argumentuje tím, že mobilní operátoři nás neurvale odírají. Bez zaváhání souhlasím, ale je to jen další důkaz selhání a nekompetence státu, další důkaz toho, že si stát nedokáže zjednat respekt, další důkaz o tom, že si tohoto státu nedokážu vážit, jakkoli bych chtěl, a nemohu se s ním ztotožnit. Jistěže ani pan Drápal nevěří, že kdyby se mobilního telefonování ujal státní monopol, začali bychom telefonovat za hubičku.
V tuto chvíli nemohu vnímat stát jinak, než jako nutné zlo. A největší malér je, že ani náhodou nezáleží na tom, zda v příštích volbách dám přednost oranžové, modré či jiné barvě, že to bude - řečeno jadrnou češtinou - "řízni jako píchni".

Toužím po tom a nepřeji si nic víc, než abych se někdy mohl ztotožnit s výrokem "Stát, to jsem i já". Nejsem snílek a připouštím, že vzhledem k mému věku se něčeho takového nejspíš nedožiji. Rád bych, aby se tohoto pocitu dožily aspoň mé děti.