POLEMIKA: Jak to bylo s Nečasovou misí?
Tento zamýšlený ústupek je některými publicisty, tentokráte i Karlem Hvížďalou, vykládán jako doklad kapitulantství Edvarda Beneše, neřku-li jeho zrady. Bylo to ale trochu jinak. Bez znalostí historických souvislostí totiž kritici prezidenta Beneše docházejí k závěrům, které můžeme označit za ahistorické. Je totiž třeba především konkretizovat onu „část území“, kterou Edvard Beneš navrhoval odstoupit. Jednalo se o pohraniční výběžky chebský, frýdlantský a šluknovský. Tam se měly přesunout přes dva miliony německých obyvatelů Sudet, aniž by čsl. stát utrpěl vážnější územní, či lépe ekonomické, ztráty.
Prezident Beneš nebyl ale prvním autorem tohoto plánu. Objevil se totiž v českých dějinách již několikráte předtím. Např. v době prudkých česko-německých jazykových bojů po vydání Badeniho jazykových nařízení, se vizí budoucího rozloučení Čechů s Němci zabýval v r. 1888 i mladočeský politik Julius Grégr. Mimo území historických hranic českého státu byl ochoten přenechat Němcům v budoucím českém státě, tedy mimo jeho území, některá okrajová území, která se mu jevila z hospodářského hlediska nevýznamná a kde mělo německé obyvatelstvo absolutní převahu. Jednalo se o Chebsko a oba pohraniční výběžky – šluknovský a frýdlantský. Jeho současníci mu tehdy vytkli tuto úvahu jako příklad politické naivity. Grégr se tehdy bránil tím, že mělo jít jen o taktiku, kterou měli být Němci oklamáni, aby se nebránili vzniku českého státu.
Jak ukázala budoucnost, dostalo se tomuto plánu recidivy. Přemýšlel o něm totiž ještě v r. 1917 i T.G. Masaryk - jednalo se mu o Chebsko, část Slezska a některá menší území na jihu Čech a Moravy, celkem asi s jedním milonem obyvatel. Masaryk, postavený do reálné situace blížícího se vzniku samostatného státu, polemizuje ve své úvaze „Karel Havlíček – Snahy a tužby politického probuzení“ (Praha 1996, s.297) s názorem K. Havlíčka o neřešitelnosti česko-německého poměru: „Ta třetina Němců v zemi bude věčným závažím, které nás strhne z každého vyššího národního vzletu, nejvyšší část všech našich veřejných a národních záležitostí musíme přece jenom privátně vésti sami a veřejná reprezentace zemská buďsi na sněmích, buďsi v nejvyšších úřadech, buďsi v čemkoli, nebude nikdy naše, nýbrž vždy jen na polovic, ve všem co se ve jménu země bude díti, na věčné časy jsme již odsouzeni býti rozdvojeni, býti netopýři.“ Masaryk riskoval a Havlíčkova názoru se nedržel. Byl si ale tohoto risika vědom – možná, že i odtud pramení jeho výrok, že republika potřebuje padesát let, aby se demokracie v ní stabilizovala a vznikl skutečně demokratický národ. Podobné úvahy se objevily i při parlamentních diskusích o podobě vytvářeného jazykového zákona po vzniku republiky v r. 1920 např. u Karla Kramáře.
Jestliže tedy Karel Hvížďala píše o Benešově plánu odstoupit část území Německu a neinformovaný čtenář v tom může vidět jakýsi předobraz „mnichovské zrady“, je třeba tento plán uvést do historického kontextu. Od prezidenta Beneše to byl nepochybně zoufalý pokus zachránit, co se dá. Možná, že v tu chvíli i netaktický, protože nahrál ke kapitulaci připraveným francouzským politikům, zejména ministrovi zahraničí Bonnetovi. Ti pak mohli argumentovat: „…co chcete, vždyť Beneš byl ochoten odstoupit Sudety.“
V další věci má ale Karel Hvížďala pravdu. Edvard Beneš přikázal Nečasovi tento plán utajit, mapku území po předložení francouzským politikům zničit a o plánu a jeho iniciativě nikdy nemluvit. Nečas to však neučinil. Takto se ovšem prezident Beneš zachoval vícekráte, viz jeho popření vědomosti o atentátu na Heydricha nebo o finanční pomoci Jana A. Bati jeho londýnské vládě. Zde opravdu je na místě otázka o jeho charakteru.
