Předpokládal jsem, že po článku k výročí bitvy o Iwodžimu si dám pohov, ale v tentýž den (úterý 18. února 2025) na NP zveřejněný článek Jana Zieglera můj záměr zvrátil, protože si myslím, že na zdánlivě antimytický postoj, který autor zaujal, je třeba ihned reagovat.

Jan Ziegler svůj článek s názvem JALTSKÉ MÝTY: ZÁPAD NEZRADIL A O ČESKOSLOVENSKO SE NEJEDNALO začíná takto: „Tak prý nás Západ na Jaltě v únoru 1945 předal Sovětům. Přitom je to absolutní totální nesmysl. SSSR, USA a Velká Británie se dohodly na poválečném osudu Německa a vydaly prohlášení k evropským národům osvobozeným od nacismu.“

V dalším textu pak následně argumentuje, cituji: „Zajímavé informace přinesl web novinky.cz v rámci projektu Rok osvobození. Mýty o setkání velké trojky, tedy sovětského vůdce Josefa Stalina, amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta a britského premiéra Winstona Churchilla před 80 lety ve dnech 4. - 11. února 1945 v Jaltě na Krymu uvádí na pravou míru historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Tento řekl zcela jasně: „Interpretaci, že se velmoci dohodly a my jsme na to doplatili a kvůli tomu jsme tady měli totalitní režim, lidé rádi poslouchají, byť nemá s realitou vůbec nic společného. Dodal bych, že se o Československu na Jaltské konferenci vůbec nemluvilo. Bylo tam zmíněno v úplně okrajových záležitostech.“ To je možná pro někoho překvapivé, ale pravdivé.“

A další citát: „Hlavním výstupem, který se týkal osudu osvobozených zemí z Jaltské konference, byla tzv. deklarace o osvobozené Evropě, ve které se tři velmoci zavázaly, že umožní osvobozeným národům, aby si samy uspořádaly své věci, uskutečnily svobodné volby a zvolily tak vlády, které chtějí mít. Úkolem velmocí bylo vytvořit jim k tomu prostředky a podmínky, aby se v rámci demokratického vývoje samy rozhodly o svém politickém a hospodářském uspořádání.“

A konečně: „To se ovšem netýkalo Československa, kde si Češi dosadili komunisty k moci sami. V květnu 1946 v českých zemích komunisté dostali 40 procent hlasů (v relativně svobodných parlamentních volbách, pozn. autora) a získali tím vynikající pozici pro svůj další mocenský nástup.“

Začněme od konce. Jan Ziegler zcela pomíjí fakt, že volbám v roce 1946 předcházel Košický vládní program, sestavený pod kontrolou Stalinových loutek Gottwalda, Fierlingera a spol, jenž ustavil Národní frontu čtyř souznících stran, a všem dalším politickým subjektům byl přístup k volbám v roce 1946 odepřen. Takže volby, jež Jan Ziegler vágně označuje jako „relativně svobodné“, ve skutečnosti žádnými volbami nebyly, neboť nedávaly voličům žádný výběr. Všechny čtyři strany měly totiž dopředu zaručenou účast ve vládě, takže chyběla možnost opozice, což je zárukou skutečně svobodných voleb.

Nicméně naprosto uznávám pravdivost citátů, v nichž se Jan Ziegler odvolává na deklaraci, jež byla výsledkem jednání Velké trojky na Jaltě. A pravdivé jsou též údaje o „hlavním výstupu“ konference ohledně osudu osvobozených zemí, jejichž originál čtenář najde na Wikipedii na webu Moderní dějiny, odkaz Závěry jaltské (krymské) konference tří mocností (11. 2. 1945).

To budí dojem, že argumenty Jana Zieglera jsou neprůstřelné a stejně tak výklad historika Víta Smetany, takže jakákoli polemika je marná. Ve skutečnosti je však takový výklad jaltské konference metodologicky omezený a tudíž zkreslující.

Abych toto tvrzení prokázal, je nezbytné se zmínit o metodách, jimiž historiografie zkoumá a popisuje dějiny, je třeba představit českou pozitivistickou historiografii, jak je definována a popsána na Wikipedii. Pod heslem Počátky české pozitivistické historiografie se lze dočíst:

„Česká pozitivistická historiografie se začala vyvíjet od poloviny 19. století, kdy do české historiografie začaly postupně pronikat myšlenky pozitivismu, který zdůrazňoval, že dějepisectví by se mělo zakládat na systematické práci s prameny a nikoli na romantické intuici. Tento ideál však narážel na dějinnou realitu politických bojů a historiografie tak mnohdy sloužila k dodávání argumentů soupeřících politických či nacionálních koncepcí.“

Základním kánonem pozitivistické historiografie je tedy upřednostňování písemných pramenů a ignorování událostí, které se nedají písemně doložit. To byl určitě v polovině romantického 19. století pokrok, ale jako každá vědecká metoda měla i ta pozitivistická svoje limity, svoje nedostatky, které umožňovaly dějiny zkreslovat. V již citovaném odkazu na Wikipedii je totiž dále uvedeno:

„Po několika desetiletích usilovné analýzy pramenů se ukázaly meze dosavadní pozitivistické historiografie, jež nebyla schopna řaděním ověřených faktů v ucelené syntéze vylíčit ucelené dějiny. Industrializace, růst populace a sociálního napětí na konci 19. století vedly k rozkolísání tradičních hodnot, které vyvrcholilo až Nietzscheho nihilismem.“

Pozitivistická historiografie tedy selhává, když má „uceleně“ interpretovat dějiny. Pomíjí totiž fakta, jež nelze písemně doložit a která jsou mnohdy významnější. Mohu demonstrovat na příkladu. Každý z nás, včetně Jana Zieglera a Víta Smetany, vlastně každý člověk na této planetě byl přinejmenším jednou účastníkem rozhovoru či jednání, KDE BYLO DŮLEŽITĚJŠÍ TO, CO NEBYLO ŘEČENO, NEŽ TO, CO ŘEČENO BYLO. Ať už se jedná o společenskou debatu, obchodní jednání či dokonce milostnou schůzku, často je ta nejzávažnější informace obsažena v tom, co řečeno nebylo, co bylo zamlčeno. Tento princip pak ještě ve větší míře platí v diplomacii, při politických vyjednáváních – a na čím vyšší úrovni tato vyjednávání probíhají, tím je tento princip významnější. A setkání Velké trojky na Jaltě bylo tím na naprosto nejvyšší úrovni, takže pro správné a „ucelené“ pochopení toho, co jaltská konference v historii znamenala, je nutné se věnovat nejen tomu, co závěrečná deklarace obsahuje, ale s ještě větší pozorností tomu, co neobsahuje, o čem se nemluvilo, co bylo pominuto a vynecháno!

Abychom si uvědomili, co bylo v Jaltě rozhodující, aniž se to promítlo do závěrečné deklarace, je třeba si přiblížit stav světa v zimě 1944/45 a z toho vyplývající záměry, plány a snahy, s jakými se jednotliví státníci jaltské konference zúčastnili.

Poté, co Hitler poslední vojenské zálohy třetí říše promarnil v neúspěšné ardenské ofenzívě, bylo jasné, že pád Německa je pouze otázkou času, takže jaltská konference se mohla klidně zaobírat technikáliemi jeho okupace, které však byly z geopolitického hlediska málo významné. Na pacifickém válčišti byla situace zdánlivě obdobná, fakticky se však lišila. My v Evropě máme zafixováno, že nejzavilejšími a nejkrutějšími vojáky druhé světové války byli příslušníci Waffen-SS. Avšak i tito ideově zpracovaní válečníci se v bezvýchodných situacích vzdávali a vycházeli ze svých bunkrů a zákopů se zdviženýma rukama, i když je v mnoha případech jak na východní, tak západní frontě vzápětí čekala kulka. U japonských vojáků, nikoli jen elitních, ale i těch řadových, tomu však bylo jinak. Poté co Američané přešli do ofenzívy a dobyli první japonské ostrovní základny, jako byla Tarawa, Peleliu, Saipan a Guam, vyjevila se šokující skutečnost, že japonské garnizony se i v bezvýchodné situaci nevzdávají a že je třeba je vybít do posledního muže. To věštilo úděsnou představu, že k poražení Japonska bude zapotřebí vyhladit celou japonskou armádu za obrovských ztrát, jež se na americké straně odhadovaly na 800 000 až milion mužů, na japonské až na 4,5 milionu osob. A toto byly myšlenky prezidenta Roosevelta, s nimiž na Jaltu přiletěl a z nichž vyvstal úkol zatáhnout Sovětský svaz do války s Japonskem, aby jeho síly přinejmenším eliminovaly milionovou kvantungskou armádu, kterou Japonci drželi na asijské pevnině.

Britský premiér Churchill přiletěl na Jaltu, aby ochránil zájmy britského impéria, aby pro toto impérium uchránil před Stalinem životně důležitou námořní trasu přes Suez a Středozemní moře. Znamenalo to nepustit Sověty na středomořské pobřeží, do Řecka a do Jugoslávie, což se Churchillovi podařilo, když v následné občanské válce v Řecku dal Stalin od řeckých komunistů ruce pryč, a jugoslávský partyzánský vůdce Tito, podporovaný za války hlavně Brity, dal přednost vojenské pomoci ze Západu před pomocí sovětskou. Na nic dalšího však Churchill síly neměl.

Se svými zájmy se na Jaltu dostavil i Stalin, rozhodnut do poslední mrtě využít „domácí hřiště“ a fakt, že byl v té době vrchním velitelem největších pozemních sil na světě (schválně nepíši Rudá armáda, poněvadž sovětské námořnictvo nestálo ani za fajfku tabáku a sovětské letectvo bylo v té době pouze frontové a zcela postrádalo strategickou složku). Byl rozhodnut pokračovat ve šlépějích carů imperátorů, řídit se heslem - KAM JEDNOU ŠLÁPLA NOHA RUSKÉHO VOJÁKA, JE NAVŽDY RUSKÁ ZEMĚ. Ruský imperialismus, jenž se za tímto heslem skrývá, je pak zamlčenou konstantou jaltské konference, tím, o čem se nemluvilo, ale co bylo neustále přítomno.

Proto závěrečná deklarace neobsahuje konkrétní záruky pro jednotlivé země středovýchodní Evropy, pouze frázi o svobodných volbách, o nichž již Stalin věděl, jak je zmanipuluje pomocí maňásků, které si držel přes válku v Moskvě právě pro účel, aby z nich sestavil loutkové vlády budoucích sovětských satelitů. Nikterak nepochybuji, že Roosevelt odhadl Stalinovy úmysly, Stalin zase jeho a v němé shodě je navzájem akceptovali, takže 9. srpna 1945, přesně tři měsíce po vítězství v Evropě, vtrhla Rudá armáda do Mandžuska, aby zlikvidovala kvantungskou armádu, zatímco USA uznaly sovětskou mocenskou sféru ve středovýchodní Evropě.

Churchill do toho neměl co mluvit, v této trojce tahal za nejkratší oprať a byl rád, že alespoň uhájil Středomoří.

Z výše uvedeného vyplývá, že pro pochopení vlivu jaltské konference na dějiny je nezbytné nejen citovat úřední dokumenty, ale také analyzovat pozadí této konference, reflektovat pozice a cíle jednotlivých státníků, prostě zahrnout do úvah i nepsaná fakta, celé paradigma tehdejší doby. V tomto ohledu je pak článek Jana Zieglera klasickou ukázkou, k jakým falešným výsledkům vede pozitivistická historiografie, nota bene v období, kdy, abych citoval Wikipedii, opět „ jsou jako v Čechách koncem 19 století rozkolísané tradiční hodnoty „.

V tomto konkrétním případě omezený pozitivistický přístup k dějinám znamená absolutizovat text jaltské deklarace, jehož znění si Stalin pohlídal, aby zakryl své mocenské zájmy. To je to, o čem se na konferenci nemluvilo, ale co bylo pro budoucnost důležitější než to, o čem se mluvilo. Zůstat jen u textu deklarace znamená ospravedlnit chování jedno z největších katanů lidstva, vyvinit Stalina z toho, že uvrhl do ruského područí celou středovýchodní Evropu včetně baltských zemí. Je na pováženou, když čeští historici v zajetí pozitivismu jako Vít Smetana tvrdí, že ruské jho jsme si nasadili sami, čímž nepřímo legitimizují Putinův nárok na ztracenou zónu vlivu Sovětského svazu. To už není jen zkreslování historické pravdy, to je přímo sebevražedné ohrožení svobody středovýchodní Evropy!

Na straně druhé je třeba uznat, že v roce 1946 se vyskytlo dost lidí, kteří naletěli na Gottwaldovu propagandu a dali se ošálit snem o světlé komunistické budoucnosti.

Pro mne osobně je tvrzení Víta Smetany a dalších historiků jeho ražení urážkou památky mých rodičů a jejich generace, všech těch milionů Čechů a Slováků, kteří komunismus nikdy nepřijali a poté, co je zlomil stalinistický teror, jeho koncentráky, nucená práce v uranových dolech a bezvýchodnost ozbrojeného odporu (viz osud bratří Mašínů), jim zbyla jen pasivní resistence.

A proto je pozitivistický přístup k jaltské konferenci ještě horším mýtem než ten, který z pohledu pozitivistických historiků smyšleně klade Jaltě vinu za rozdělení Evropy. Avšak jejich náhradní mýtus, jenž se tváří jako „ucelená“ historická pravda, je navíc potměšilý, záludný a nebezpečný, neboť maskuje Stalinův ruský imperialismus a dává mu legitimitu tvrzením, že si to takto přáli sami obyvatelé sovětských satelitů. Navíc tento na pozitivistické historiografii založený mýtus legitimizuje i komunistický puč v únoru 1948, když bezděčně přistupuje na Gottwaldův narativ, že to bylo „vítězství pracujícího lidu“.

Neupírám Janu Zieglerovi, ani jeho mentorovi historiku Vítu Smetanovi jejich demokratické právo hlásat své názory na dějiny ve veřejném prostoru, ani nepředpokládám, že zkreslení dějin a vygenerování nového mýtu, jehož se dopustili, bylo úmyslné. Nicméně jako příslušník generace, která byla nucena v komunistické totalitě žít čtyřicet let, si vyhrazuji totéž demokratické právo veřejně vystoupit proti jejich pozitivistickému pohledu a proti tomu, jak jej pokládají za jedině pravdivý, protestovat a upozornit na jeho omezenost, prohlásit jej za scestný a pro budoucnost nebezpečný.

Pohledem na historii, který tento článek přináší, asi marketéři, jež vytvářejí eurounijní veřejné mínění, nebudou příliš nadšeni, neboť, jak říká přísloví, v oběšencově domě se nemá mluvit o provazu, takže pro současnou českou/eurounijní politiku je nežádoucí připomínat amerického prezidenta Roosevelta, který z geopolitické nutnosti obětoval středovýchodní Evropu, když současný prezident Trump ze stejné geopolitické nutnosti, jak se zdá, hodlá totéž učinit s Ukrajinou. V roce 1945 jsme měli smůlu my, přestože na obou evropských frontách druhé světové války bojovaly na straně Spojenců československé jednotky, teď ji bude mít Ukrajina, přestože už tři roky vzdoruje ruské agresi. A samozřejmě jej stejně nelibě ponesou ti čtenáři, kterým se příčí každý, kdo připomene nebo zmíní ruský imperialismus. Já jej však klidně zmiňuji, stejně tak, jako jsem v nedávném příspěvku Imperialismus je zpět, halelujá zmínil imperialismus americký.