Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ještě před pár lety bych na Bělohradského kecy řekl "řeči se vedou a voda teče"

Jenomže v poslední době jsme až příliš bolestivě svědky jak "Slovo se stalo tělem"

- nejprve byli zostuzeni a odevšad z řízení společnosti vyhození Inženýři, přírodovědci, matematici

- pak se místo nich nahrnuli blbci typu "umím vykecávat hodiny a hodiny o společenské křivdě........ a ještě umím mávat palestinskou vlajkou"

- pak se o pravdě začalo hlasovat jako třeba "97% vědců odsouhlasilo, že globální oteplování způsobuje člověk"

- pak začal průser všude, kde se podíváte. V USA prohlásili, že Matematika je rasismus, a kolonialismus, v Německu zavřeli jaderné elektrárny, které neprodukují CO2, aby mohli bojovat proti produkci CO2 atd.... atd......

Aby to nebylo tak, že na sté výročí "vítězného února" v roce 2048 budeme se slzou vzpomínat jako na dobu, kdy se stavěly sice dvě generace zastaralé ale alespoň nějaké domy..... elektrárny..... fabriky na hnojiva, léky a zemědělské stoje.....

Vaše reakce vystihuje určitou frustraci, ale spojuje různé jevy do jednoho zjednodušeného příběhu úpadku. Skutečný problém je hlubší a dnes se znovu otevírá i kvůli rozvoji umělé inteligence. Dlouho bylo možné oddělovat technické poznání od světa interpretací a společenských debat, aniž by to vedlo k zásadním konfliktům. To se ale mění. Umělá inteligence vstupuje právě do oblasti práce s jazykem a významy a ukazuje, že ani ta není libovolná – některé výklady jsou stabilní a vedou k rozhodnutí, jiné se rozpadají a vedou k paralýze. Tím se vrací základní otázka: jak vlastně pracovat s různými perspektivami tak, aby celek zůstal funkční. To, co vypadá jako „nahrazení odborníků řečníky“, je spíš projevem toho, že tento mechanismus chybí. Debata o Bělohradském je v tomto smyslu relevantní: má pravdu, že svět nelze redukovat na jeden výklad, ale samotná pluralita nestačí. Bez způsobu, jak s ní systematicky zacházet, se systém rozpadá – a právě to dnes začíná být viditelné.

Stejně je obdivuhodné, kolik lidí se prazdným žvaněním, rádoby intelektuálním, uživí. Je přitom úplně jedno, jakým směrem se žvaní.

Vzpomeňme třeba hudební nebo divadelní, filmové kritiky. Kritiky vůbec....jojo, lidí co se živí žvaněním přibývá, je to totiž lepší než pracovat hlavou nebo nedej bože rukama. A tak není řemeslníků a dělníků do výroby ale mraky filozofů a absolventů podobných oborů, kde se jen plácá hubou a ruce mají klid

Kdykoli vidím, že autor je Bělohradský, otáčím stránky dál

MK

Sebestředný žvanil p. Bělohradský zůstane tím čím je i když si hraje na intelektuální osobnost.

Jestliže je výrok dvouznačný, pak současně platí i neplatí. Bělohradského filosofický synkretismus může někomu znít jako filosofická kakofonie a jinému jako melodie.

A jinému zas, jako uslintané žvanění sklerotického dědka.

Ale tak tomu je i u tebe, Tomský -

výrok platí nebo neplatí, je na čtenářích, posluchačích, jak si to přeberou, že.

Pana Tomského jsem viděl poprvé v televizi v nějaké debatě. Nevědíc kdo to je, jsem myslel, že si tam pozvali nějakého bezdomovce a je to pořad o sociální tématice. Vypadal jako by jho vytáhli z popelnice a plácal uplné nesmysly. Od těch dob si jej pamatuji a nějak nemám potřebu číst co vyplodí ani co říká....člověk který se neumí umýt a učesat a vypadá jak ožrala a houmlesák si nezaslouží moji pozornost.

Bělohradského úvahy mají nespornou sílu v tom, že upozorňují na neodstranitelnou pluralitu pohledů, zájmů a interpretací, s nimiž musí každá společnost pracovat. Tato pluralita však není specifikem současnosti. Svět pravděpodobně nikdy nebyl jednotný ani plně racionalizovatelný. Rozdíl spočívá spíše v tom, že dříve existovaly struktury – náboženské, ideologické či institucionální –, které tuto nejednotnost dokázaly překrývat nebo stabilizovat. Dnes se tato pluralita projevuje otevřeněji a bez jednoznačného integračního rámce.

V tomto smyslu Bělohradský nepřináší objev nové reality, ale přesvědčivě popisuje rozpad mechanismů, které ji dříve držely pohromadě.

Problém však začíná tam, kde se tento popis stává konečným bodem úvahy. Pokud přijmeme, že pravda je vždy vázaná na kontext a interpretaci, vyvstává zásadní otázka: nikoli podle čeho mezi jednotlivými perspektivami rozhodovat, ale jak s nimi pracovat. Nestačí konstatovat „mnohohlasnost“. Společnost není jen soubor paralelních výkladů, ale struktura, která musí tyto rozdíly zpracovávat, udržovat mezi nimi vztahy a umožnit na jejich základě jednat.

Právě zde se ukazuje slabina Bělohradského přístupu. Rozkládá jednotlivé perspektivy, ale nepřechází k metarovině, která by umožnila s nimi systematicky pracovat. Jinými slovy: ukazuje, že žádná perspektiva není absolutní, ale neformuluje rámec, v němž by bylo možné jejich vztahy uspořádat.

Tato metarovina přitom v jeho úvahách implicitně přítomná je. Objevuje se ve chvílích, kdy upozorňuje na neschopnost demokracií jednat, kdy varuje před konkrétními hrozbami nebo kdy kritizuje určité typy politických postojů. Tím fakticky předpokládá, že některé interpretace mají větší váhu než jiné a že existuje způsob, jak tuto váhu určovat. Tento předpoklad ale není výslovně formulován ani zdůvodněn.

Podobný rozpor se objevuje i v jeho kritice univerzalismu. Je oprávněné upozornit, že univerzální jazyk může zakrývat konkrétní mocenské zájmy. Pokud se však vzdáme jakékoli obecnější roviny, ztrácíme možnost nejen jednotlivé perspektivy porovnávat, ale i kritizovat. Bez určité metaroviny nelze udržet ani samotný prostor, v němž se různé perspektivy střetávají.

Jádro problému tedy neleží v pluralitě samotné, ale v absenci explicitního rámce, který by umožňoval s pluralitou pracovat. Pluralita bez struktury vede k rozpadu, zatímco jednota bez plurality k rigiditě. Mezi těmito dvěma póly musí existovat úroveň, která rozdílné perspektivy nejen připouští, ale také je udržuje v nějakém vztahu.

Bez ní vzniká paradox: čím více uznáváme legitimitu různých pohledů, tím obtížnější je mezi nimi udržet smysluplnou vazbu. A bez této vazby se veřejný prostor postupně rozpadá na části, které spolu sice komunikují, ale nejsou schopny dospět k ničemu, co by mělo praktický dopad.

Bělohradského přístup tak přesně vystihuje problém současného myšlení, ale neřeší ho. Ukazuje limity jednoduchých představ o pravdě a racionalitě, ale neposkytuje dostatečně silný rámec pro práci s pluralitou samotnou.

"Bělohradského proměnlivý „tok řeči“ je blábol. Každý výrok buď platí, nebo neplatí a to i v případě, že je paradoxní nebo dvouznačný"

Ano, a přesně v tomto je Bělohradský už po dekády konzistentní.

To máte z toho, že dumáte nad slovy pfilozófa.

Výrok "Každý výrok buď platí, nebo neplatí" - dodejme vztažmo k aktuální úrovni poznání - pro pfilozófy neplatí. Ti okecají cokoliv i pravý opak onoho cokoliv a hlasy velikými to vydávají za jedinou pravdu - ovšem za důkaz mají právě to okecání.

No tímhle Tomský, to v čem Bělohradského kritizuje, ještě překonal. Kam zmizel jeho řízně jednoznačný odsudek? Že by i jeho dostihla dnešní progresivistická doba, co s každým opozičníkem rázně posoudružsku zatočí?