Týdeník Echo je v našem mediálním prostředí zcela výjimečný. Nepodléhá českému tradičnímu proti-římskému zaujetí, ani tabuizované kritice Evropské unie, pakliže z ní z pragmatismu nemůžeme vystoupit. Časopis je v rámci rozumného konzervatismu pluralitní, hájí západní civilizaci, to všechno, co jsme ještě před nějakým tím deceniem mohli považovat za zdravý rozum. Před pár lety však v Echu vyšel rozhovor s levicovým sociologem Václavem Bělohradským, což jistě nevadí, neboť interview veřejného intelektuála může být kritické.

Proč ale od té doby jeho diverzní eseje vycházejí, ačkoli jsou s linii časopisu hrubě v rozporu? Shrnuji reakci jednoho bystrého čtenáře: Bělohradský představuje celebritu, intelektuálně provokuje, ale zároveň se umí vyladit na kmitočet aktuálního ducha doby. Tento oportunismus mu umožnil sedět vedle Klause, Zemana i Babiše. Vždy zručně vysvětlí, proč je pochopitelné, co se děje a že je to tak dobře. Ani v rozhovoru s redaktorem z osvědčené sebeprezentace nevybočil: ačkoli obhajuje (ovšemže z „nestranně filozoficko-sociologického“ hlediska) současný zeleno-rudý mainstream a má za to, že jde proti proudu veřejné debaty. Jeho intelektuální provokace nestaví aktuální dění do kritického světla, vymezuje se totiž prakticky vůči všem veřejným hráčům. Výsledkem je výrazné míra nekonzistentnosti.

Bělohradský v jedné části rozhovoru cupuje „tyranii růstu“ poukazem na planetární meze a odmítá liberální demokracii coby neefektivní cestu k řešení závažných problémů, aby to v jiné části „natřel“ pravdo- láskařům za jejich nedůvěru k trhu a k politice.

Václava Havla kritizuje za jeho „militaristický humanismus“ a vychválí českou transformaci, mezi jejíž vady není ochoten zařadit ani Babiše.

Za největší problém československého komunismu považuje národovecký akcent, jehož nesmiřitelností se politika stala antiliberálně černobílou a vedla k naivnímu dělení na dobro a zlo místo vážení zájmů různých stran. Hrozba klimatické katastrofy má vyřadit některé prvky politické soutěže, přestože představuje váhu různých zájmů. Z tohoto ajntopfu vycházejí bez úhony pouze zelení, ale ani ti spokojeni být nemohou, protože jejich genderová politika je Bělohradskému trnem v oku. Dnešní demokracie je prý „inverzní,“ neboť uděluje nepřiměřený význam okrajovým proudům, jež brání vzniku akceschopné většiny (k zastavení klimatické katastrofy). Pomocí úhybných argumentů pohněvá všechny a prokáže, že komplexní pravdu drží jen on a Echo naplnilo svůj cíl – poskytnout svým čtenářům zábavné čtení.

Obávám se, že Bělohradský podlehl dnešní intelektuální chorobě - skepsi z beznadějného úsilí hledat pravdu chápanou marxisticky jako dějinný výron. Možná jeho rozporuplné názory a fikce vyplývají z negace (dekonstrukce) zásad západní civilizace tak jako u všech vlivných levicových intelektuálů (Adorno, Sartre, Foucault, Žižek), těch rádoby filozofických „Pošetilců, šarlatánů a buřičů,“ jak je popsal Roger Scruton ve své slavné knize, kteří „prosazují chmurný relativismus (bleak), aby podkopali víru v objektivní pravdu, instituce a smysluplnou rozpravu.“ Otcem rozporuplné „dialektické logiky světa“ je Hegel a „běžná logika je vhodná tak nanejvýš pro použití v kuchyni“ (Lenin).

Bělohradský ve svém textu Čtvrtý svět (Echo č.14-15) mluví o čtvrté dimenzi, kde „nejde o pravdu, ale o porozumění pravdě.“ Co si máme pod tím představit? Samotné pravdy nestačí, je třeba je chápat a ne pouze šířit. „Pravdy západní kultury devastovaly svět.“ Zdravý rozum namítá, že svět ničí lži. (A. Solženicyn, „Nežít se lží.“) „Politiku … je (prý) třeba „osvobodit od nákazy divadelností a invazivním morálním kýčem. Od imperialistické rétoriky lidskoprávního atlantismu, jako by jedna po zuby vyzbrojená historická civilizace směla beztrestně povýšit svou legalitu a byrokracii … na příkazy platné pro celé lidstvo. Zkušenost poválečné doby filozofii jako vědu zničila. Nezbývá než uznat … „mnohohlasnost veřejného prostoru. Každý tu má právo vyprávět svůj příběh a hledat pro něj své čtenáře. Vše osobní, nepřevoditelné na technické postupy, musí obhájit svůj nárok na pravdivost ve stále se obnovující konverzaci nositelů rozdílných přesvědčení, zkušeností a zájmů v demokratickém veřejném prostoru.“

Co má americký lidskoprávní imperialismus nebo pluralita názorů společného s hledáním pravdy? Co má subjektivní pravdivost společného s filozofií? Žádná zkušenost války nemůže zničit racionální poznání.

Jistěže, novověké úsilí myslitelů vytvořit syntetickou filozofii zklamalo, dařilo se jim vymýšlet jen ideologické světonázory. Filozofie je encyklopedická, poznání omezené, popisuje vždy pouze výsek reality.

Pravda ale nemůže být relativní, nachází se ve shodě vnější reality a rozumu - adaequatio rei et intellectus.

Bělohradského proměnlivý „tok řeči“ je blábol. Každý výrok buď platí, nebo neplatí a to i v případě, že je paradoxní nebo dvouznačný.