Lubomír Stejskal dokázal pozoruhodnou argumentační ekvilibristiku, když ve svém postoji odmítajícím znovuvztyčení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí srovnával události způsobem naprosto nepřijatelným, ať už záměrně nebo z neznalosti. Jestliže srovnává Říši zla – nacismus s barokní dobou, není už vůbec o čem mluvit. Jestliže někdo tvrdí, že gesto ničitelů bylo legitimní (podle kterého zákona či výnosu se postupovalo?), tak obhajuje barbarství včera, dnes i zítra. Vždy bude skupina lidí, kteří budou považovat nějaký pomník ze svého stanoviska za nepřijatelný.

Dále: sloup nebyl stržen z rozhodnutí nově vzniklé čs. vlády (v případě, který L. Stejskal uvádí jako fiktivní, tudíž neexistující, jako by tomu bylo při stržení vymyšleného nacistického pomníku postupující Rudou armádou), nýbrž skupinou anarchistických vandalů, jejichž žižkovský vůdce byl proslulý, přestože ho mohl popichovat nějaký jiráskovec a přestože stržení navrhovali čas od času lidé, které nelze považovat za deklasované živly.

Chce snad L. Stejskal říci, že v té době nebylo nově vzniklé Československo nadále katolické? Kdybychom odečetli značné procento - minimálně 75 procent českého obyvatelstva (ale dobře vzpomínám, že ještě roku 1948 se hlásilo ke katolictví 90 procent ČSR) s tím nesouhlasilo, stačí pročíst dobový tisk - stále ještě není nikdo oprávněn mluvit o tom, že by se stržení dělo za souhlasu českého obyvatelstva (ani proto, že by se většina obyvatelstva shodla, že je tuto akci nutně symbolicky provést). To, že někdo chápe tento nesmyslný vandalský čin, jako "symbolický akt, protože sloup byl tehdy vnímán jako oslava habsburské vlády nad Českým královstvím" (jak napsala kolegyně Bartlová v To, co stálo a prý zase bude stát v Praze, mou reakci viz tamtéž), tak situaci zcela zkresluje.

Přinejlepším šlo o dobové zkreslení v emocionálně vypjaté době. A případné znovuvztyčení sloupu je samozřejmě především záležitostí urbanisticko-estetickou a až na druhém místě lze hovořit o významových nuancích, které dnes ne každý chápe (argumenty, které kdysi uváděl K. Kramář proti znovupostavení, neplatily zcela ani tehdy a tím méně platí dnes).

Nebo se snad někdo domnívá, že kdyby švédské vojenské tlupy, které vykradly Pražský hrad, pronikly i na Staré Město, bylo by v Praze lépe? Sloup byl skutečně postaven jako oslava toho, že se Pražané dokázali ubránit lupičským Švédům (jejich obléhání Prahy v závěru třicetileté války bylo vedeno spíše než strategickými motivy snahou získat na poslední chvíli kořist – a povedlo se, rudolfinské sbírky jsou v /protestantském/ Švédsku).

Navíc sloup nemá nic společného s popravou česko-německých pánů, jak se někdy argumentuje. Pokud někdo tuto událost připomíná, pak by bylo ovšem spravedlivé říci, že na počátku jejich činnosti, tedy protistátního spiknutí z hlediska právního, stála snaha zavraždit královské zástupce vyhozením z okna. (Dnes by sice původci popraveni nebyli, ale skončili by v doživotním nebo dlouholetém žaláři. Mám takto vyhazovat Béma, když nesouhlasím s jeho zlodějskou Openkartou?)

Ani ikonografie sloupu žádné protičeské detaily neobsahovala; konec konců, hlavním motivem je Neposkvrněné početí Panny Marie, což byla záležitost, která dostala charakter dogmatu až v polovině 19. století. Její šíření vycházelo ze Španělska a tehdejší císař byl spřízněn se španělskými Habsburky. Jestliže někomu leze tento pojem krkem (přestože ví anebo proto, že neví, o co se jedná), musel by svou nechuť aplikovat na stovky těchto sloupů na našich náměstích. Máme je proto zbořit? To, že se zahájení zúčastnil císař, byl akt státnický. Postavil se za obránce Prahy.

Veřejný prostor by měl mít určitou neutralitu. Neutralitou veřejného prostou je totiž právě jeho schopnost pojmout zdánlivé či skutečné protiklady, upozorňující, že vývoj národa neprobíhá v linií, kterou předepíšou zpětně ničiví anarchističtí "hrdinové", ale že má vícero složek, následně se snášejících.

Autor je profesor dějin umění Univerzity Palackého