Článek Bohumila Dvořáka Ke služebnímu zákonu ze dne 30. ledna je polemikou především o otázkách lustrací a předložených návrhů nového služebního zákona. K tomu jen drobná poznámka, že existence lustračního zákona nezabránila, aby do české politiky vstupovali lidé, kteří si s nemorálkou a zlodějnou bývalých aparátčíků komunistické strany doslova mohou podat ruce. Je tedy správnou otázkou, zda lustrační zákon něčemu pomohl a pokud ano, kdy tomu tak bylo a kdy už tento zákon byl zcela neužitečný a jen poskytoval alibi novodobým lapkům.

Leč můj hluboký nesouhlas směřuje ke zcela jiné části textu, neboť autor v rámci svého zdůvodnění použil text, který, dle mého názoru, po komentáři doslova volá.

Citujme autora: K tomu je třeba říci, že státní správa v demokratickém státě je ze své povahy politická a že, jestliže efektivně funguje, není na její "politizaci" nic špatného..... Na vrcholu správní hierarchie stojí orgán obsazovaný čistě politicky, tj. ministr, resp. vláda, která prostřednictvím nařizovací pravomoci vůči nižším správním úřadům fakticky realizuje svou (sociální, zemědělskou, trestní atd.) politiku. Odstranění politického vlivu z výkonu správy by vedlo buď k jejímu zhroucení, nebo k celkové neúčinnosti.

Je toho na několika řádcích dle mého soudu tolik zavádějícího, že nezbývá, než to vzít postupně. Pojem "státní správa" je pojem totalitní, komunistický a v demokracii zcela nepřijatelný. Prosím rozlišovat mezi pojmy jako je "státní úřad, státní fond" či "státní orgán", protože ty samozřejmě v demokraciích existují, ale "státní správa" nikoliv. Samotná státní moc, jejímž zdrojem je lid, je pak vykonávaná prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Definice z Ústavy je zřejmá. A protože v demokracii existuje pouze správa veřejná a soukromá, a věděl to už římský Ulpianus, proto Listina základních práv a svobod (LZPS) v článku 36 hovoří, že občan, který byl zkrácen na svých právech orgány VEŘEJNÉ správy, se může obrátit na soud. Veřejné, nikoliv státní. Proti státní správě nebyla v totalitě prakticky žádná žaloba přípustná.

Zcela nepochybně stojí ministr v čele správního úřadu a zcela nepochybně je funkce ministra (ministryně) politická. Leč to vůbec není důvodem, aby výkon ministra směrem k nižším článkům ministerstva byl politický, ale přesně naopak. Státní moc lze uplatňovat jen dle zákona, a to způsobem, který zákon stanoví, jak opět LZPS v článku druhém definuje. Nikoliv podle nějakého "politického" zadání ministra. Navíc, jak vláda České republiky, oprávněná vydávat nařízení, tak jednotlivá ministerstva oprávněná vydávat vyhlášky, musejí být k takovému úkonu přímo zmocněni zákonem. Svévolně si nic vydávat nemohou a takové pokusy vždy skončily nálezem Ústavního soudu, který neoprávněnou "politickou" normu zrušil.

Nařizovací pravomoc k nižším úřadům veřejné správy je podmíněna zákonem, správním řádem a především vykonávanou kontrolou (i v případě ministra) nižších článků vyššími nebo příkazem soudní moci, která je k přezkumu konání veřejné správy zákonem určena. Neboť výkonná moc a tedy veřejná správa má realizovat to, co zákonodárná moc přijala k projednání, schválila a určila k provedení. Tedy stanovila platnost a účinnost právní normy. Výjimku tvoří pouze právní akty samospráv, ale i ty je možné podrobit soudnímu přezkumu, nebo je může do rozhodnutí soudu sistovat ( tj.pozastavit účinnost) ministerstvo vnitra.

Sociální, trestní či jinou politiku tedy neurčuje žádná správní hierarchie. Ta pouze slouží k prosazování a vynucování právních norem, a to jak českých zákonů, tak ale i třeba ratifikovaných mezinárodních smluv. O nějakém prosazovaní "politiky" přímo ministry ve veřejné správě nemůže být v demokracii ani slova. Přenos podnětů z veřejné správy na půdu Parlamentu prostřednictvím vlády (tedy jejích ministrů a ministryň) je možný a dokonce očekávaný. Neboť je to vláda, která je nejčastějším navrhovatelem zákonů. Ale to je něco zcela jiného a se správní hierarchií to nemá nic společného.

Je to právě smutně proslavená "česká cesta", která pod totalitními pojmy státní správy a politického řízení ministerstev uvedla do naší reality neuvěřitelnou míru státní korupce, nepotismu a morální devastace, kterou na ministerstvech, ale i ve státních podnicích a úřadech vidíme. Právě proto, že je tento způsob jasně a prokazatelně korupční a ekonomicky devastující, vynucuje si Evropská unie, aby i Česká republika přijala tzv. "služební zákon", aby nemohl ministr svým podřízeným zadávat "politické" (obvykle korupční) úkoly a při jejich nesplnění tyto zaměstnance odvolávat a nahrazovat je z řad těch, kteří se korupce neštítí.

Je zřejmé, že apolitičnost veřejné správy je podmínkou jejího, na politicích nezávislého, fungování a naopak velmi závislého na platných zákonech. Pro veřejnou správu totiž platí, že je dovoleno pouze to, co je dovoleno. Česká veřejná správa, účelově chápaná jako státní, se pod vedením posledních politických stran záměrně chovala podle zásad soukromé správy, tedy že to, co není zakázáno, je dovoleno. Výsledek propadu ekonomiky, ale i výsledek posledního volebního klání je odrazem této stranické politizace veřejné správy. Jde o výsledek mimořádně špatný.

Námitku, že tu vůbec nejde o nějaké pojmy (které jsou v právu zcela nezaměnitelné), ale že jde především o řízení státu, je nutné odmítnout. Dnes už děti nemusí říkat ve škole "soudružko učitelko" a kdyby to někdo vyžadoval, soud by jej rychle odkázal do patřičných mezí. Pokud pan Dvořák užívá pojmy jako "státní správa" a obhajuje politické řízení ministerstev jejich představiteli, nemohu se zbavit dojmu, že ani za 25 let o demokracii mnoho neví. A to bez dalšího.