Daniel Kaiser rád kárá české politiky za jejich nicotné žabomyší slovní přestřelky, a byť to není můj styl, mám za to, že si jeho úšklebek a jízlivé poznámky někdy zaslouží. Horší je, když takovou pokleslou metodu používá v komentáři o významu a smyslu mezinárodního dění, neřkuli o válce, kde by měl čtenáře navigovat k hledání nejednoduché pravdy alespoň do té míry, jak to efemérní žurnalistika vůbec umožňuje. V komentáři posledního Týdeníku Echo pod titulkem „Zkušenost dnes nemá žádný význam“ se jako obvykle obouvá do našich politiků za jejich sympatie k židovskému státu a podporu americko-izraelsko-íránské války. Bohužel argumentuje zmateně.

Letecký útok na Írán z 28. února je prý porušením Charty OSN. Není. Nespadl zničehonic z modrého nebe. Válka s ajatolláhy vypukla útokem zástupných íránských teroristů na Izrael 7. října 2023. Kaiser dobře ví, že fanatická náboženská vláda už celá desetiletí vyhrožuje Izraeli totálním zničením a obklíčila jej jednotkami Hamásu, Hizballáhu, iráckého islámského odporu a jemenských Hútíů (Ansar Alláh). Bez íránské technické, logistické a finanční podpory by byly bezvýznamné. Je známo, že vysoké šarže Kuds, tajné složky revolučních gard, operovaly v Sýrii a donedávna i v Libanonu.

Pokud to někomu k legitimizaci války nestačí, tak připomínám, že 13. dubna 2024 Írán poprvé ze svého území (1500 km vzdáleného od Jeruzaléma) přímo napadl Izrael balistickými střelami s nelegální vyčkávací municí a poprvé se také v obraně Izraele přímo angažovaly Spojené státy.

Autor komentáře hrozbu nukleární šíitské teokracie bagatelizuje zavádějícím odkazem na globální sunnitský terorismus a na politováníhodné západní uznání vražedného vládce Sýrie. Ahmad Šara však Izrael ani svět neohrožuje. A proč navíc kritizuje bezvýznamné výroky typu íránský režim je „jedním z nejodpornějších režimů na světě“, jistě existují i horší, ale po nedávném masakru tisíců, možná i desetitisíců demonstrantů, převážně mladých lidí, a po zprávách o mučení a popravách zatčených, ba snad i střílení raněných v nemocnici. Hájit režim jako jakousi polodemokracii, někde mezi Tureckem a Českem, je poněkud bizarní. A porovnávat povinný hidžáb s šátky našich babiček hraničí s humorem nechtěného. Hidžáb se stal v poměrně sekularizované městské společnosti symbolem náboženského a politického útlaku. Tak jako kdysi povinné soudruhování za komunismu. Moc tak získala užitečný nástroj na zjišťování první známky nesouhlasu.

Kaiser svou rádoby satirickou polemikou se zastánci útoku na Írán poukazuje na katastrofální rozvrat, jaký způsobily na Blízkém východě americké války a intervence. V tom má ovšem pravdu, zapomněl ale, že deklarovaným cílem Trumpa a Netanjahua není demokracie v Teheránu, nýbrž likvidace válečné výzbroje včetně rozvoje balistických střel a výroby nukleární bomby. Novum politiky amerického prezidenta, jak předvedl ve Venezuele, vychází naopak právě ze zkušenosti „věčných válek“. Trump by rád v Íránu dosadil umírněnou vládu, jakou by mohl představovat současný pragmatický prezident Masúd Pezeškján. Omyl Američanů spočíval v beznadějném zavádění demokratických institucí. Možná má pravdu, stačí změnit vládce a odzbrojená moc bude poslušná.
Je smutné, že redaktor opomenul nebezpečí jaderné zbraně v rukou apokalyptických šílenců. Bez ohledu na to, jak to celé dopadne, bychom už nyní měli americkému prezidentovi děkovat za záchranu světa.

Psáno pro Echo 24.