Článek pana Hlubučka o právu na euthanasii mi mluvil z duše. Na něj navazující nejprve odpověď v diskusi a následně delší článek pana Vodvářky, který euthanasii zpochybňuje již tolik ne. Obávám se totiž, že se u pana Vodvářky projevují stejné chyby v úvaze, které vyčítá zastáncům euthanasie ve svém vlastním článku – tedy považování svého subjektivního žebříčku hodnot za absolutní kritérium. Nadto i určitá arogance lékařů, hezky zachycená v kdysi populárním seriálu Nemocnice na kraji města, kdy lékař považuje pacienta za nevzdělanou a tedy neznalou bytost, která má mlčet a strpět úkony, které na ní lékař provádí, protože on ví nejlépe, co pacient potřebuje a ten do toho nemá co kecat.

Předně je nutno zdůraznit, že faktický zákaz sebevraždy, který je pro naši kulturu typický, není univerzální. Všichni víme, že například v japonské kultuře byla přímo vyžadována sebevražda v případě, kdy jedinec zásadně selhal a tím zničil svou čest. Zákaz zabít sám sebe najdeme vlastně až v bibli, ze které vychází i naše kultura, základní myšlenkou je, že náš život nám nepatří, my jsme si jej sami nedali a tedy si ho ani nesmíme vzít. Bůh dal, bůh vzal. Jenomže pokud nejsem věřící, proč bych měl uplatňovat čistě náboženská pravidla?

Navzdory biblickým zákazům najdeme v historii případy euthanasie, milosrdné smrti, které zabránila dlouhé agónii, jež by stejně vedla k úmrtí. Ve středověku byli zabíjeni vojáci smrtelně ranění v boji, typicky s probodenými střevy. Nebyla šance na jejich záchranu a rána z milosti je ušetřila dlouhého a bolestivého umírání. Ale i v novodobé historii byli rdoušeni lidé nakažení vzteklinou. Čekala je pomalá a trýznivá smrt, proto je lékař raději zabil rychle a pokud možno bezbolestně.

Pokud totiž odhlédneme od náboženské interpretace, není hodnota života absolutní a život nemá hodnotu sám od sebe. Hodnotu mu dává až způsob, jakým člověk žije, radosti či strasti, jaké každý z nás prožívá a tohle hodnocení je čistě subjektivní. Naše společnost toto ignoruje, lidé, kteří hodlají dobrovolně ukončit svůj život jsou považováni za psychicky nemocné, pokusy o sebevraždu jsou jim mařeny a proti své vůli zachránění lidé jsou svěřováni do péče psychiatrů. (Odbočka – ano, speciálně mladí lidé mohou svou životní situaci vyhodnotit zbrkle a spáchat sebevraždu z důvodů, které oni sami po nějaké době uznají jako chybné. Ovšem naprosto to samé platí o změně pohlaví, kde to z nějakého podivného důvodu společnost toleruje a lékaři takové zákroky provádějí).

Ale zpět k euthanasii. Patrně hlavním argumentem proti je možnost zneužití euthanasie, aby se kupříkladu dědicové dobrali k majetku bohaté babičky nebo ušetřili za příliš drahou léčbu. S dovolením začnu tou úsporou za drahou léčbu – to se přece děje naprosto běžně. Ve čtvrtek 29.8.2024 byl v TV zveřejněn případ pacienta, kterému byl diagnostikován nádor na mozku. Léčba je finančně velice nákladná, zdravotní pojišťovna se tedy rozhodla, že ji nebude hradit a popřála pacientovi hezký poslední rok života. Argumentovat tedy rizikem, že namísto drahé léčby bude pacientovi určena levnější smrt je pokrytecké, jedná se o zavedený postup.

Zajímavější je hrozba zneužití euthanasie k tomu, aby se člověk dostal k majetku svých příbuzných. To je jistě možné, ale úplně stejně možné je zneužít i moderní medicínu k tomu, aby udržovala na živu nevyléčitelně nemocného dědečka a jeho příbuzný tak mohl využívat jeho dům, důchod nebo jiný majetek. Zneužít lze naprosto vše, riziko zneužití není důvodem k zákazu něčeho – je to jistě důvodem k nastavení kontrolních mechanismů, aby se toto riziko snížilo.

Pan Vodvářka odmítá i patrně nejčastější důvod k euthanasii a sice utrpení nemocných s chronickou chorobou. Píše, že máme k dispozici paliativní léčbu, která bolesti mírní. Nalijme si čistého vína – v praxi to znamená, že pacient leží v nemocnici na lůžku, napíchaný hadičkami, zdrogovaný léky. To ovšem není život, alespoň ne z mého pohledu, to je přežívání a já osobně takto zbytek života dožít nechci. Udržovat člověka v takovém stavu je spíše mučení – copak se lékařům nepříčí způsobovat svým pacientům trýzeň? A k tomu zbytečně, ten člověk se stejně nikdy nevyléčí a nakonec utrápený umře?

Euthanasie by u lidí, kteří jsou schopni jasně vyjádřit své přání zemřít, neměla být vůbec otázkou zdali ano nebo ne. Nikdo nevíme, jak se onen člověk cítí, my jeho utrpení necítíme, nemáme žádné právo nutit ho, aby dál trpěl, jen proto, že nám to tak připadá správné. Pokud chce zemřít – je to jeho život, ne náš.

Jiná otázka to je u osob, které své přání vyjádřit nemohou. Jejich stav je takový, že toho nejsou schopny. Máme právo rozhodnout za ně?

Jenomže – vždyť přesně to děláme! Ptali jsme se jich, jestli chtějí živořit v kómatu celé roky? Pokud ne, jakým právem jim to vnucujeme? Netuším, jestli by takové martyrium chtěl zakusit lékař, který pacienta v tomto stavu, spíše vegetativním, než při skutečném životě udržuje. Možná, že ano, ale to ještě neznamená, že by to chtěl ten pacient. Je logické, že v tomto případě mají právo rozhodnout za pacienta jeho nejbližší příbuzní. Ti jediní ho skutečně znají, mají jej rádi a chtějí pro něj to nejlepší. Ti jediní jeho skonem ztratí někoho blízkého. Oprávněný požadavek zde může být prověření vzájemných vztahů mezi příbuznými, jestli v rodině nehoří nějaká vzájemná nenávist, ale v drtivé většině případů tomu tak není.

A ještě poslední bod – jak píše pan Vodvářka, euthanasie není asistovaná sebevražda, nýbrž aktivní způsobení smrti. Chápu, že ne každý lékař je k něčemu takovému ochoten. Stejně jako ne každý lékař je ochoten vykonat interrupci. Jenomže otázka zde není, jestli to lékař (nebo jiná osoba) udělat musí, jen jestli to udělat může.

Jsem přesvědčen, že pokud chceme být skutečně svobodnou společností, musíme dát lidem i svobodu ukončit život, pokud jim další přežívání způsobuje jen utrpení. Nutit je protrpět si svou agónii až do konce – to je z naší strany sobectví. Neděláme to kvůli nim, jen kvůli sobě a svým pocitům.

A pokud to mohu na závěr trochu odlehčit – když už jsme se těch lidí neptali, jestli se chtějí narodit, rozhodnutí, jestli a jak chtějí svůj život ukončit bychom na nich nechat mohli.