Dne 8.6.2006 se v Britských listech objevil článek Martina Škabrahy "Ekologismus je špatný, protože je špatný, áno?", který reaguje na text Ivana Breziny z předchozího vydání téhož deníku, představující knihu prof. Lomborga "Skeptical enviromentalist", která byla nedávno pod dost nepřesně přeloženým názvem "Skeptický ekolog" vydána v češtině. Tato polemika není ale vedena „in rem“, tedy směrem k Brezinovu textu nebo Lomborgově knize, ale vyloženě „ad personam“, tzn. k osobě Ivana Breziny (jak jsme si, upřímně řečeno, u našich zelených už zvykli).

Tomu nasvědčuje už úvodní tvrzení "Lomborg a jeho data jsou vedlejší. Podstatné je, co mají dokazovat". Ano, nebudeme řešit, co říká, ale komu to slouží. Fakta totiž prý vždy slouží nějaké ideologii. Když napíšu, že 8.6.2006 v 11.46 je v Liberci- Ruprechticích 21 stupňů Celsia, tak jsem tím posloužil komu, prosím pěkně? Na základě této úvahy pak označil Brezinu za tmavomodrého ideologa, který lanaří čtenáře pro své přesvědčení a přitom se rafinovaně schovává za fakta a čísla. To je samozřejmě naprostý nesmysl - každý kdo o věci mluví či píše, na ni má nějaký názor a pokud ho dokáže podložit argumenty, svědčí to o jeho vědeckých kvalitách, nikoliv o rafinovaném zakrývání názorů fakty. S tím ale autor evidentně nesouhlasí (a není se co divit - při práci s iracionálním strachem mohou být objektivně doložitelná čísla na obtíž), a tak píše následující část textu, tu o vědeckém poznání a předsudcích. Dost náročný text končí šokující (a navíc podle mého názoru nepříliš dobře vyargumentovanou) pointou - předsudky jsou nezbytné a žádný intelektuál se nad ně nesmí vyvyšovat. Tohle tvrzení považuji za nutné zdůraznit, protože vytváří takřka neprůstřelnou a vědecky zdůvodněnou obhajobu zelených fanatiků proti faktickým argumentům, např. Lomborgovým.

Ještě víc mě ale šokovala druhá část textu, ve které bylo nechtěně odhaleno tajemství enviromentalismu. Pan Škabraha se totiž rozepsal o jeho podstatě a tvrdí, že enviromentalismus je další z projevů toho, jak se lid vzpouzí svým vládcům. Tím víceméně potvrzuje slova Roberta Nisbeta, že enviromentalismus je po křesťanství a socialismu třetí vlnou vykupitelského boje. Po jeho vítězství nám tedy matička Gaia a její fanatičtí uctívači nejspíš chystají novou inkvizici či stalinismus. To dokonce přiznává i autor, když píše, že všechny hereze občas bývají pěkně ulítlé a někdy nebezpečné. Když se kácí les, lítají třísky, že pane Škabraho? Právě proto mě při závěrečných slovech o nově příchozím sekáčovi vyděsila představa, že by se tenhle sekáč objevil na straně enviromentalistů. Že by prostě Marx našel svého Lenina. Škabrahův článek totiž ukázal, že ochotných mladých svazáků by měl dostatek.

Ten text měl být původně o Ivanu Brezinovi, ale nakonec nám prozradil mnohem víc o enviromentalistech samotných. A příjemná zjištění to rozhodně nejsou.

(text byl přes týden nabízen redakci Blistů, resp. Janu Čulíkovi, leč bezvýsledně)