POLEMIKA: Ekologie jako byznys?
V případě ministerstva životního prostředí se každoročně vyhlašují dotační tituly pro nevládní organizace, jsou tematicky rozdělené a finance lze žádat vyplněním a zasláním příslušných formulářů. Tyto žádosti potom hodnotí skupina hodnotitelů na základě splnění či nesplnění priorit ministerstva na příslušné roky. Obdobně se hodnotí další formální kritéria. Hodnocení jsou bodovaná a na jejich základě je sestaveno pořadí, které je v určitou chvíli zveřejněno. Podle množství rozdělovaných peněz se nakreslí čára a organizace nad ní mají nárok čerpat finance a začít realizovat předložené projekty. V konečné fázi celého procesu stvrzuje rozhodnutí (pořadí a nakreslenou čáru) aktuální ministr nebo ministryně. Toto stvrzení je standardně formální úkon. Takže to není tak, že by se granty rozdělovaly na základě přízně nebo nepřízně toho kterého ministra. Ten v celém procesu hraje v podstatě formální roli a je to tak správně. Podobně to chodí i u ostatních donorů. Po realizaci projektu se vždy výsledky podrobně popíší do tzv. závěrečné zprávy a přiloží se vyúčtování dotace, do poslední koruny. Teď už snad paní Marková chápe, proč ministryni Bízkové stačily na schválení tří projektů pro Hnutí DUHA tři měsíce. Zrovna byla ve funkci, když stvrzovala celý proces grantového řízení na příslušný rok.
Dále se zaměřím už jen na několik nejpodstatnějších a nejproblematičtějších tezí paní Markové. „Financování nestátních neziskových organizací je zcela neprůhledné.“ Nechápu, jak k tomu silnému závěru došla. Zřejmě na základě toho, že „na stejnou činnost čerpají obvykle z mnoha zdrojů.“. To je ale normální a nic jiného jim ani nezbývá, protože v podstatě všichni donoři, včetně státu, vyžadují tzv. kofinancování. Pro paní Markovou: to znamená, že na financování každého projektu je nutné sehnat více dárců. V grantových žádostech je vždy uvedeno, kteří donoři jsou pro financování uvedené aktivity žádáni, tzn., že je vždy lehce dohledatelné, kdo všechno aktivity „platí“. Na stejnou činnost tak nevládní organizace čerpají z mnoha zdrojů, ale většinou ne z vlastní vůle, ale kvůli stanoveným pravidlům. Můžu paní Markovou ujistit, že nevládní organizace by se případné změně těchto pravidel opravdu nebránily.
K další odvážné tezi: „Ani Hnutí Duha by zřejmě nedokázalo objasnit, kde skončila podstatná část těchto peněz“. Jako ředitel uvedené organizace mohu komukoliv doložit užití každé koruny z grantů a dotací, které jsme kdy obdrželi. Vše je navíc uvedeno v příslušných závěrečných zprávách ke všem dotovaným projektům.
Paní Marková ve svém článku čtenáře ohromuje částkami, které byly Hnutí DUHA v posledních letech přiznány na základě projektových žádostí. Rozpočet Hnutí DUHA se v posledních deseti letech pohybuje mezi deseti až patnácti miliony korun ročně. Každý rok realizujeme desítky projektů, od pomoci konkrétním obcím s jejich recyklačními plány, přes sázení desetitisíců stromků až po realizaci odborných seminářů. V Hnutí DUHA pracuje na čtyři desítky placených odborníků a stovky dobrovolníků. Například mezi lety 2000 až 2010 jsme ze zdrojů ministerstva životního prostředí (včetně Státního fondu životního prostředí) obdrželi zhruba 15,5 milionu korun na několik desítek konkrétních projektů (jen pro ilustraci: 1 km dálnice v ČR stojí 300-500 milionů). Celkový příjem rozpočtu v uvedených letech byl 140 milionů. To znamená, že stát se prostřednictvím MŽP na činnosti Hnutí DUHA podílel cirka z 11 %. Naproti tomu několik tisícovek jednotlivců nám každý měsíc nebo čtvrtletí posílají desítky a stovky korun. Ve stejném období (2000-2010) nám tedy „obyčejní občané“ na naše aktivity poslali 27,5 milionu korun, na naší činnosti se tak podílejí bezmála z 20 %. Zbytek je hrazen především z grantů velkých zahraničních nadací.
České nevládní organizace velmi dbají na své dobré jméno a nemohou si dovolit s ním hazardovat. Proto velmi pečlivě své finance hlídají, pečlivě spravují a vyúčtovávají dotace a granty. A Hnutí DUHA nadto prochází úspěšně každoročním podrobným auditem svého účetnictví. A komukoliv do něj umožní nahlédnout. Nemáme totiž co skrývat.
Autor je ředitelem Hnutí Duha, české ekologické organizace
