17.8.2022 | Svátek má Petra


POLEMIKA: Dílo pro český národ výjimečně důležité?

24.12.2009

Kolegy Adlera si vážím. Nemusím s ním sice souhlasit třeba při pohledu na české Romy, už třeba v náhledu na romskou otázku a její vztah k nechutnosti zvané „kanadská víza“. Už třeba jenom v tom, že oni to vlastně nejsou žádní „čeští“ Romové - v Kanadě vytrvale nazývaní „Češi“, ale spíš česko-slovensko-rumunsko-maďarští Romové. Kdyby si dal jen trochu práce, tak by zjistil, že značná těch „nebohých“ žadatelů o azyl nemluví česky, ale jen jakousi směsicí slovenštiny a romštiny. Ale aspoň člověk pochopí, jak vzdáleni jsou obyčejní Kanaďané od pochopení celého problému a jak jsou všechny ty žvásty… prostě jenom žvásty. Podle hesla „košile bližší než kabát“.

Na druhé straně, protože jsem se někde po světě už taky toulal, vím, jak za poměrně krátkou dobu člověk při pobytu v zahraničí –ne na dovolené v turistickém hotelu, to není cizina, to je velkovýroba rekreantů - najednou mnoho věcí vidí jinak. Tím nemyslím to, co mnoho diskutujících na netu vykládá jako „získání rozhledu díky tomu, že vylezete z té české zarpděné díry“. Ona ta cizina je občas jen dlouhým „výcvikem“ přetřená špinavost a neotesanost a zaprděnost jiného stylu. Průměrný Angličan nerozpozná Slovensko od Slovinska a Česko podle něj leží někde u Moskvy (moje vlastní zkušenost s obyvateli „hrdého Albionu“). A kultura: No je jiná! Třeba si uvědomte, co to znamená, když Angličan řekne: „Hm hm, vskutku zajímavé.“ V Čechách se pro vyjádření stejného názoru používá často: „Jdi do pr. ele a neotravuj.“

No, ale z tohoto pohledu jsem také četl článek - recenzi či doporučení, jak to nazvat, nevím - kolegy Adlera KNIHA: Československo – stát který selhal. Knihu jsem nečetl, a je tedy nemístné a zbytečné polemizovat s názory paní profesorky Mary Heimann. Koupil jsem si však nedávno knihu Condoleezzy Riceové „Nejisté spojenectví“. Četba této knihy o vztahu čs. armády a Československa vůbec k SSSR mne přesvědčila, že vysokoškolské vzdělání a, díky novinám, pověst genia může v USA získat kdekdo. Ta knížka je tak hloupá a ukazuje tak hlubokou neznalost celé problematiky, že je neuvěřitelné, že někdo takovýhle mohl být někdy ministrem zahraničí USA. Tedy světové velmoci.

Ale vraťme se k výrokům kolegy Adlera, jak je uvedl ve svém článku. Je poněkud obtížné odlišit, co jsou jeho myšlenky a co je jeho presentace myšlenek profesorky Mary Heimann.

Zkusme se ale jen maličko k věci vyjádřit.

Cituji: Mary Heimannová začíná své vyprávění u Bílé hory, kde zcela věcně odhaluje původní důvody, které k oné porážce vedly. Známe několik dalších zasvěcených historiků, kteří klidně šli dál, až k době husitské, a s nemenším klidem Angličanů předložili důkazy, že to s tou údajnou jednotou národa v té době také nebylo zrovna tak nejskvělejší. Šli dokonce ve svém cynismu tak daleko, že poukázali na hmotné zájmy některých pánů, kteří právě z těchto důvodů přešli z jedné strany na druhou….

Nevím, zda kolega Adler cituje autorku anebo své myšlenky. Jenže kdo kdy vykládal cosi o “údajné jednotě národa“? Vždyť to netvrdil ani Jirásek, největší historický pohádkář, podobný těm, jaké měli Němci, Poláci, Angličané atd. Paní profesorka ani kolega Adler nikdy nečetli třeba Pekaře, neměli v ruce jedinou – a to i třeba bolševickou - českou učebnici dějepisu? Kde je tam proboha co napsáno o „národní jednotě“? Že paní profesorka nezná nic z českého dějepisu a literatury, to mně je jasné. Ale že by to neznal kolega Adler? Vždyť otázka „ vlastní zrady“ je od dob bitvy u Lipan a bitvy na Bílé hoře jednou z nejvíce sebemrskačských otázek českého hledání identity již od dob osvícení!

Cituji dál „Ani doba obrozenecká nevyjde z rozboru jako doba úplně čistých ideálů. Mary Heimannová zcela bezohledně cituje časovou dokumentaci, která dokazuje bohapusté politikaření mezi těmi, jejichž jména nás učili vyslovovat s povinnou úctou… „

Nevím, kdo a co učil kolegu Adlera, profesorku asi neučil nikdo nic.Ale kolega Adler nezná všechny ty řeči a diskuze a články o Tylovi a jeho ženách, o Boženě Němcové, či je to dcera a že byla na chlapy, o osobní nenávisti mezi velikány obrozenectví, o nemravnosti Máchy a jeho „picání Lory“, o tom, že neuměl pořádně česky, že si musel vydat Máj vlastním, nákladem…?. Co to tady proboha kdo blábolí, že bychom nevěděli, že šlo o lidi živé a často velice rozporné? Kdo tyhle pitomosti tý Mary nakecal? A proč je Adler opakuje?

Další citace je stejně tak fantasmagorická: “Mary Heimannová zde velice věcně poukazuje na drobnost: nově uznané státní hranice zahrnuly i řadu menšin, z nichž ta německá byla největší. Němců bylo v novém Československu víc než Slováků. Ve chvíli, kdy ale slovenská národnost zmizela, nahrazena národností československou, bylo po problému, a nový stát si přitom zajistil hospodářsky i jinak zajímavé pohraniční oblasti….

Jestliže někdo chce cokoliv psát o hranicích, měl by si nejprve zjistit fakta. Hranice Čech a Moravy jsou již více než tisíc let prakticky stále stejné. Takže v této části státu nezískala ČSR žádné „zajímavé pohraniční oblasti“, které by „zahrnuly i řadu menšin“.

Jediná nově „získaná„ oblast s údajně německou menšinou (dle tvrzení sudetských Němců ) bylo na historickém území Království českého a Markrabství moravského Těšínsko. V oblasti Slezska – český Těšín - však žili hlavně Slezané. V oblasti, která byla po dobytí Pruskem odtržena od moravského území Rakouska. Račte si najít v dějepise!

Od dob středověku získalo české království pouze jednu část svého dnešního území, a to od Bavorska – a to už velice dávno díky dynastickému sňatku. Opět si to může Maruška Heimannová najít v dějepise. V otázce hranic Slovenska je to složitější, ale ta území, která získala ČŠR do Maďarska, byla odňata Maďarsku následkem Trianonu na základě mezinárodní smlouvy jako trest za jeho činny v období I. světové války. Stejně jako části, které připadly Rumunsku, Srbsku, a Ukrajině a jsou jejich součástí dodnes. Můžeme s tím souhlasit anebo ne, ale ČSR měla na tento fakt jen vedlejší vliv.

Otázku údajného „hráčství„ Beneše by snad neměl solidní novinář ani vypouštět z úst. Pedantický suchoprd, typický diplomat a úředník Beneš jako postava hýřící v kasinech s ukradenými penězi? Má vůbec cenu tyhle pitomosti šířené tzv. “cs. magazinem“ a těmi nejupadlejšími vzlykateli po Henleinově době vůbec rozebírat?

Také další citace – asi od paní profesorky - by se měla tesat do kamene. Jako ukázka toho, jak lze nechápat ani základní věci, cituji: Podobně rozebírá všechna následující stadia komunismu, včetně toho, že právě tenkrát platilo v Československu patrně nejvíc, že poturčenec je horší Turka. Sověty by nikdy nenapadlo žádat o věci, kterých se dopustili jejich čeští (a v mnohem menší míře slovenští) nohsledové. “

Tak pokud to neví paní profesorka, měl by to vědět kolega Adler. Všechny politické procesy se odehrávaly naprosto přesně pod taktovkou NKVD a Stalina z Moskvy. Po tom, co se podařilo Titovi vysmeknout z oprátky, bylo nutno exemplárně potrestat a zlikvidovat jedinou další etablovanou komunistickou stranu ve Východním bloku. A tou byla KSČ. Gottwald dlouho snil o vlastní cestě k socialismu. Měl se o co opřít. Byla zde velká a vlivná komunistické a levicová inteligence. Již od dob první republiky měli komunisté a soc. demokraté velké zastoupení v Parlamentu a velkou voličskou základnu. To bylo pro Stalina smrtelně nebezpečné. Proto jeho pěst tak dopadla právě na ČSR. A s žádnými poturčenci to nemá nic společného. Ne, že by nebyli. Poturčenci neměli do věci co mluvit. Režie šla přímo z Moskvy.

Tvrzení paní profesorky jsou, jak se zdá, od začátku - alespoň v přepisu od kolegy Adlera – nesmyslná, hloupá a lživá. Nevím, kde byl kolega Adler a co dělal v roce 1968. Já jsem tady byl a prožil to až do trpkého konce. Nazývat celý proces, který proběhl v ČSSR od ledna 1968 až do okupace, … jako bohapustý souboj mezi dvěma klikami ve vedení mafiánského spolku jménem KSČ, který nemohl dopadnout jinak než tak, jak dopadl... je podlé a hloupé. Mohlo to dopadnout jinak - třeba „kádárizací“ nebo jsme mohli jít cestou podobnou Polsku – sice by to bylo složité, ale možné ano. Z tohoto popisu situace je opět jasné, že dotyčná paní ani v nejmenším nechápe a nezná tehdejší situaci.

Poznat svoji vlastní historii je vždycky složité. A bude to bolet. Podívejte se na Německo nebo na Francii. Ani ti se doposud nedokázali vyrovnat se svými chybami, omyly a zločiny. Chce to čas a odstup. A inteligenci a nadhled.

Jak to vidím, paní profesorce jsou tyto vlastnosti vzdálené. Ale co popadlo kolegu Adlera, to mi nejde na rozum.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!