Na serveru Neviditelný pes vyšel dne 4.6.2021 článek Jarmily Pospíšilové s názvem Děti bez minulosti (zde). Autorka v něm popisuje perspektivu dětí, jež se narodily mimo „tradiční rodinu“.

Bez jakýchkoliv pochybností je třeba prohlásit, že pokud se dítě narodí matce a otci v okamžiku jejich lásky a touhy po dítěti, jde o optimální situaci. To, že dítě vnímá pocity matky během intrauterinního života, je věcí dávno známou, a to ať jde o pocity libé či – bohužel – i ty z opačného spektra. Rovněž je jasné, že jeho genetická výbava je dána rovným podílem obou rodičů.

S autorkou se shodnu i v tom, že pořízení dítěte „na zakázku“ (tedy vpravení oplodněného vajíčka do dělohy „živého inkubátoru“ jiné ženy) je jistá zvrhlost umožněná technickým vývojem posledních cca 20-30 let. Je to zcela jiný stav, než když se o stejnou věc pokoušejí rodiče, jimž zdravotní stav znemožní početí dítěte in utero. Rovněž genetické „úpravy“, které jsou dnes předmětem přání některých párů (a nejde o odstranění nějaké vrozené vady, ale o posílení „žádoucích“ genů), jsou hodny opovržení či lépe řečeno obav, kam až lze zajít.

Dovolil bych si polemizovat s jednou částí jejího velmi podnětného a obsahově bohatého článku. Na rozdíl od autorky si nemyslím, že prenatální vývoj jedince je hlavním určujícím momentem jeho života.

Autorka se po úvodu, s nímž lze bezvýhradně souhlasit, pouští do tématu o osudu dětí, jež vyrůstají v homosexuálním páru. Dle ní jde o de facto stejnou situaci, jako když se dítě narodí v rodině sice heterosexuálního páru, ale nefunkčního, a to z mnohočetných důvodů, které netřeba rozebírat. Stejně je tomu dle autorky u dítěte, jež je adoptováno a jež si dle autorky nese stigma po celý svůj další život. Dokonce použila slůvko „špatnost“, která je dána konstrukcí výchovného svazku dvou stejnopohlavních jedinců jako reakcí na jejich frustraci.

V knize Psychosomatická prvouka autora Radkina Honzáka je jedna kapitola věnována lidskému doteku. V ní cituje Erica Berneho, jenž před půl stoletím prohlásil, že „člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysychá mícha“. V pokusu provedeném s mláďaty opice makak rhesus bylo prokázáno, že po odnětí skutečných matek mláďat a expozici dvou „náhradních matek“, což byly dvě figuríny dospělých samic, z nichž jedna měla kostru potaženou měkkou kůží a druhá byla jen z drátů, avšak v místech prsních bradavek měla dvě láhve s mlékem, se mláďata se chodila nakojit k té druhé, avšak poté se uchýlila k „měkké matce“. Potřeba doteku je stejně silná jako pud hladu.

Pro novorozence je samozřejmě skvělým výchozím bodem, když se mu podaří prožít svých devět měsíců od početí do porodu uvnitř radostně očekávající matky (a samozřejmě i za přispění vnějších podnětů otce) a po porodu se ocitnout v láskyplné rodině, která jej bude vychovávat a která mu věnovat veškerou péči. Je otázkou, kolik takových párů skutečně je, kolik dětí se rodí do pevného svazku muže a ženy.

Náš stát má jako jeden z posledních (ne-li úplně poslední) kojenecké ústavy, kam jsou umisťovány děti, které biologická matka (a otec) nechce. I přes veškerou péči (dostatek jídla, tepla, tekutin a tišení bolesti) jsou tyto děti deprivovány absencí výše zmíněných doteků, na něž „nejsou lidi“. Možná některé z nich byly zplozeny z lásky, nicméně poté z rozličných důvodů došlo k tomu, že byly umístěny ve výše zmíněné instituci a jejich další vývoj je tím silně poznamenán. Ještě před pár desítkami let náš přední pediatr Josef Švejcar razil to, co se ve zkratce nazývalo „jesle a Nestlé“. (Budiž na jeho obranu řečeno, že si svůj fatální omyl uvědomil a ve zbytku svého dlouhého života dělal vše pro to, aby jej napravil.) Dětští psychologové by mohli vyprávět řadu neveselých osudů dětí, jež se sice narodily v „tradiční rodině“, která sice splňovala požadavek heterosexuality, ale to bylo z hlediska její podstaty vše. Po čase se ocitly pouze s jedním z rodičů, často v existenční bídě, neboť jeden z nich se rozhodl pokračovat v zakládání dalšího „tradičního“ svazku s jinou partnerkou (bývá to samozřejmě i naopak, aby bylo genderovému pojetí učiněno zadost).

Předpokládat, že homosexuální pár je automaticky pro výchovu jedince „méně kvalitní“, je z pohledu výše uvedeného jen autorčinou spekulací. Dítě potřebuje především zájem, rovněž ony výše zmíněné doteky a samozřejmě bezpečné zázemí. Jistě, bude se setkávat ve vyšším věku s jistými poznámkami o svém původu, časem mu dojde, že jeden z těch, co jej vychovávali, je geneticky cizí (možná i oba). Totéž se děje při adopci heterosexuálním párem a je jen na něm, jestli v adolescenci zatouží poznat své biologické rodiče nebo si uvědomí, že jej vychoval kdosi, kdo jej s láskou přijal do svého nitra a věnoval mu podstatnou část života. Troufám si říci, že těch prvních bude jen zlomek, neboť rodina není jen přesně definované rozložení dědičných aminokyselin v DNA, ale především lidské vztahy uvnitř tohoto celku.

Genetický kód, tedy to, co autorka nazývá „minulostí dítěte“, je i z pohledu dnešních poznatků pouze část jeho výbavy, jakýsi nutný základ, neboť poslední objevy o vlivu epigenomu, mikrobiomu na život člověka atd. staví genetický základ jen jako hrubou stavbu, na níž se působením jmenovaných virových, bakteriálních a dalších vlivů utváří jedinečnost lidské bytosti. Lze to s malou nadsázkou připodobnit k holobytu, který teprve vybavením a úpravami stěn a podlah začne být místem vhodným k bydlení.