K všeobecnému rozčilení kolem střetu průvodu Hnutí pro život s aktivisty levice přispěl spisovatel Leoš Kyša (autor Syndikátu) zajímavým, podle mého soudu moudrým pohledem.
ASTON

To je snad už dvacet let, co jsem stál v Berlíně na ulici Unter den Linden, tuším kousek od nějakého mostu, během blokády neonacistického pochodu a křičel s davem „Nazi raus“. Byl to rauš, takže naprosto rozumím té euforii při zablokání nepřítele na ulici. Byl to vlastně strašně jednoduchý příběh. Tuším, že tenkrát jim po sérii zákazů poprvé ten pochod povolili, což v levicovém Berlíně vyvolalo slušné pozdvižení. Pořádala ho krajně pravicová NPD a hesla měli jako „Konec mýtů o německé vině“. Jeli jsme tam jako mladí novináři z Práva, opory levicového tisku, ne asi, a nechali se trochu unést, protože jak už jsem psal, ten příběh byl dost jednoznačný. Ženy s kočárky tenkrát stály vepředu proti policii, která dav vyzývala, aby uvolnil cestu řádně nahlášenému pochodu. No, neuvolnil a berlínská ulice dala jasně najevo, že neonacisté Berlínem ten den pochodovat nebudou.

V roce 2007 chtěli náckové pochodovat zase pražským židovským městem, kde je zablokovali jak klidní protestující, tak poněkud rázní anarchisté. Tuším, že pár záběrů bylo dost dlouho legendárních s krvácejícími nácky v pražských ulicích . Tenkrát došlo k jakémusi krátkodobému objetí v náručí středového voliče a konzervativců a anarchistů při rozprášení společného nepřítele. Pamatuji si, že jsem na jedné demonstraci zdravil i starou kamarádku Kateřinu Konečnou, co s Jiřím Dolejšem byli na jednom ze shromáždění proti neonacismu. No, čas přináší do života různé změny, že jo.

A teď tedy Pochod pro život, kde to vyvolává emoce větší, protože ty maminy s kočárky byly zhusta na straně blokovaných a nikde nebyl ten jednoduchej a jasně čitelnej plešatej nepřítel s pravačkou zdviženou na Turka. Běží o tom debata plná rezolutních prohlášení, tak tady pár přidám.

1.) Nacista může být i máma s kočárkem, někdy mnohem větší, než holohlavý Hans v bomberu, takže to rozhodně není argument ničeho.

2.) Hnutí pro život je organizace, která si hraje na lidumily, ale její agenda je brát ženám práva, která považuje stále většina téhle země za něco, co je v pořádku. Sám jsem odpůrce potratů asi jako všichni lidé v téhle zemi. Protože nikdo nechodí na potrat z legrace. Ale stejně jako většina země jsem pro to, aby ze zákona tu možnost kdokoliv měl, protože mi stačí se podívat do Polska, jak to křiví společnost a ničí lidské životy, abych to právo jasně prosazoval, přestože bych rád učinil cokoliv, aby ho nikdo nemusel využít.

3.) Demokracie nemůže být odkázána jenom na boj u urny. To není demokracie. Demokracie je svoboda názoru, svoboda vyznání, svoboda vyjadřování a to nejen na internetu a v médiích, ale i na ulici. Každý může blokovat každého a je jen na policii, která vyhodnotí tu situaci a udělá to nejlepší pro ochranu životů. Policie se zachovala naprosto správně, když deeskalovala tu situaci i tím, že prostě povolený pochod neprošel. Jednou blokuješ, podruhé jsi zablokovaný ty. Následný ohlas toho, proč jsi to udělal a jakým způsobem je pak to, co dál posouvá veřejnou diskusi. Někdo tě odsoudí, jiný přijme tvé myšlenky. O nic jiného nejde.

4.) Pochod pro život bych nikdy neblokoval. Podle mě je lepší, když projdou, upozorní na sebe a my pak můžeme zase při té příležitosti upozorňovat na to, jak je jejich agenda toxická.

5.) Ale demokracie musí ustát konfrontace v ulicích. Je to její symbol. Součást. Pohoršovat se, že někdo blokuje cokoliv je samozřejmě v pořádku, ale jestli tu demokracii fakt chceme, je to něco, co musíme ustát, protože to rozhodně není proti ní, ale právě naopak.