K článku Romana Jocha Křesťané za Cézara

Patřím k těm věřícím, kteří se na restituce církevního majetku v současné podobě dívají kriticky a které by autor příspěvku asi označil za manichejce. Není to ale tak. Uznávám, že majetek ani peníze samy o sobě nejsou něčím ve své podstatě špatným, ani nerazím heslo, že "církev má být chudá". Moje heslo je spíše tvrzení: "Církev může být chudá". Tedy jinými slovy – církvi bez majetku se může dařit uskutečňovat své poslání stejně tak dobře, jako církvi s majetkem. Protože – jak sám autor napsal – je majetek indiferentní záležitost a vázat jej na činnost církve jako nutnou podmínku je blud zase z jiného spektra. Ano, jsou lidské činnosti, které majetek nutně vyžadují – jinak je nelze uskutečňovat. Války například. Zde se říká, že "peníze jsou nerv války". Hlásání evangelia se ale bez nich obejde. Možná, že to s nimi jde lépe – to nepopírám, ale nejsou-li k dispozici, nic tím nekončí. Pokud mám víru, tak věřím, že Bůh si najde cestu k srdcím i bez nich.

Autor dále pokračuje velmi sugestivně: "Tito lidé jako by nechtěli uvážit, kolik dobra by církve s vráceným majetkem mohly vykonat, kolik hladových nakrmit, kolik nahých ošatit, kolik nových nemocnic postavit, kolik nových škol a stipendií pro talentované studenty financovat, kolik kvalitní kultury a uměleckých děl – nikoli těch destruktivních a nihilistických, nýbrž těch s pietou a úctou ke kořenům a principům naší západní civilizace – sponzorovat, jak mnoho pomoci pronásledovaným křesťanům ve světě a materiálně je zajistit v nových domovinách jejich azylu. To vše dobré a i mnohem víc by církve s majetkem mohly vykonat."

Souhlasím s autorem v tom, že majetek lze použít i k těmto cílům. Ale žádná z oněch vyjmenovaných činností není vlastním posláním církve. Matka Tereze dobře ukázala, že i prakticky bez prostředků lze vykonat veliké dílo. Dílo tím větší, čím méně finančních zdrojů je k dispozici, neboť se tím nutí uvolňovat ty zdroje, které jsou k nezaplacení – soucit a láska. Poukážete na to, že i matka Tereza hmotné zdroje potřebovala a nevyhýbala se jim. To ano. Ale v rámci její činnosti se rozplynuly jako kapka v moři a působil jen ten původní zápal, kterým dokázala strhnout i ostatní. Byly to peníze darované, ne peníze získané v restituci a sebrané tam, kde jich bylo také potřeba.

Nejsem žádný rebel, který hlásá a priori chudobu církve. Ale mám před sebou slova velkého světce a sociálního reformátora 19. století Adolpha Kolpinga, který hlásal: Potřeby doby vám ukáží, co máte dělat. A nezlobte se. Potřebou dnešní doby není náprava starých křivd, které uznávám, že se děly, a za jiných okolností bych vítal jejich nápravu. Potřebou dnešní doby je, aby církev našla své odpovídající místo ve společnosti a přinášela lidem to, co jim nejvíce chybí – evangelium pravdy. I kdyby to mělo být cestou zřeknutí se oprávněných nároků.