Autor navazuje na svůj předchozí článek o cenzuře, který vyvolal rozporuplné reakce v diskusích. Pozn.red.
Můj názor na cenzuru se vesměs nesetkal s kladným ohlasem. Proto se pokusím svůj článek o ní doplnit a upřesnit.
Domnívám se, že ať chceme, nebo ne a uvědomujeme si to, nebo ne, cenzura je tu. Ve všech sdělovacích prostředcích existují, nikoli ovšem oficiálně, gatekeepeři, strážci brány, kteří dohlížejí na to, aby se ven nedostalo nic nepatřičného. Jejich podřízení jsou pak vedeni k tomu, aby nic nepatřičného neprodukovali a vybudovali si tak autocenzuru (je to jednoduché: např. nepiš to, co ti nevezmou). K tomu se přidává politická korektnost, s jejímiž zásadami nemusíme souhlasit, ale jejich respektování je také vyžadováno. A máme cenzuru jako vyšitou, říkejte si o ní, co chcete.
Uznat tento status quo, nebo přiznat pravdu? Vidím, že stojíme před otázkou, zda je lepší dělat, jako že cenzura není, nebo ji přiznat a učinit zřejmou, aby bylo všem jasné, co ano a co ne?
Myslím, že před sebou máme úkol (který zdaleka není vyřešen) vytvořit prostředí, v němž jsou dána jasná pravidla a nepočítá se s pravidly pouze tušenými, ale o to striktněji vyžadovanými, prostředí, v němž je možná svobodná výměna názorů, aniž by tu platila z prstů vycucaná omezení, jako je politická korektnost, jak ji známe, a nepřipouštěla by vstup myšlenek, jejichž špatné ovoce již známe.