Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Ja bych rad pridal metodu pasivniho odporu, ktery dozajista existoval za kazde doby utlaku - tedy fackovani - ceskeho naroda. Ja osobne za komunismu existoval jako clen proletariatu - pracoval jsem rukama. Nenavidel jsem kdyz me jako ucne remesla zapsali do CSM, tedy celou tridu. Nikdy jsem neslavil Svatek Prace. Jezdil jsem kazdy tyden s kamarady na cundry. Nasledne ve vojenske sluzbe jsem take musel hromadne prisahat vernost totalitni diktature, ale nevyslouzil jsem si zadne povyseni. Do prace jsem tedy chodil, ale snadno jsem plnil opravdu mekkou normu, kterou nastavili moji podobne smyslejici predchudci. Rad bych pripomel, ze takovych obcanu byla naprosta vetsina. Samozrejme si vazim vsech hrdinu.

Tomu se říkalo normalizace.

... když někoho fackují a on se brání je hrdina, když ale čeká na správnou chvíli, až za něho facky útočníkovi někdo vrátí, tak je zbabělec.

Ano. Hrdinové jsou vzory, ovšem statisticky vzato častěji přežívají zbabělci; u nich ovšem záleží na razanci těch facek.

Tento příklad směšuje dvě různé roviny hodnocení: efekt jednání a obraz jednajícího. Společnost často nehodnotí to první, ale to druhé. Neptá se primárně, zda daný krok něco změnil, ale jaký typ člověka se v něm projevil. Proto může být bezprostřední obrana vnímána jako „hrdinství“, i když je z hlediska výsledku neúčinná nebo dokonce kontraproduktivní, zatímco vyčkávání na příležitost – byť racionální – je čteno jako slabost.

Důvod je jednoduchý: hodnocení člověka je kognitivně i sociálně levnější než hodnocení důsledků. Výsledek je často nejistý, zpožděný a obtížně přiřaditelný konkrétnímu jednání. Naproti tomu gesto je okamžité a srozumitelné. Společnost tak preferuje signály identity („je to statečný člověk“) před analýzou kauzality („vedlo to k něčemu“).

Z toho plyne rozpor: chování, které maximalizuje reputaci, nemusí maximalizovat reálný dopad. V extrému se pak oslavují i takové činy, které jsou z hlediska jednotlivce iracionální a z hlediska celku mají sporný nebo nulový efekt. Ne proto, že by společnost systematicky vyhodnocovala jejich přínos, ale proto, že tyto činy dobře zapadají do jednoduchých hodnoticích schémat.

Text stojí na zjednodušení, že jednat znamená okamžitě se bránit a čekat znamená zbabělost. Ve skutečnosti ale většina lidského jednání není ani heroická, ani zbabělá, ale strategická v čase. Většinu života na nás okolí vyvíjí tlak a systematický odpor proti všemu obvykle nevede k hrdinství, ale k rychlé eliminaci.

Klíčový rozdíl je mezi jednáním, které směřuje k výsledku, a jednáním, které je jen výrazem postoje. Hrdinské činy mají často symbolickou hodnotu, ale jejich reálný dopad může být nulový. Pokud čin nic nezmění, je legitimní pochybovat o jeho smyslu.

Nejde tedy o to, zda čekat nebo jednat, ale kdy má jednání reálnou šanci něco změnit. „Čekání“ může být racionální strategie, protože pracuje s časem a změnou podmínek. Historicky většina změn nevznikla samotným aktem odvahy, ale až ve chvíli, kdy se podmínky posunuly.

Z toho plyne, že odpor není automaticky hrdinství a čekání není automaticky zbabělost. Rozhodující je účinnost, ne viditelnost činu.

Ovšem já nejsem proti "čekání". Pouze proti čekání, až ten boj oddře a krví zaplatí někdo jiný. Samozřejmě lze čekat na vhodnější situaci kdy udeřit, ovšem někdy se to čekání rovná vpodstatě plnému zneschopnění ještě něco dělat.

Možná že ta otázka je položená špatně. Totiž - nikoliv "že jsme si počkali na tu správnou chvíli", ale jakým způsobem se to dalo řešit, aktivně jinak

Když to vezmeme postupně

1918 - jak se dal vznik samostatné republiky zařídit předtím, za rakouské říše? Měli jsme snad vyhlásit vzpouru, a nbojovat o svou samostatnost s rakouskými armádami? Ale to jsme přece udělali, už v roce 1618..Jenže j sme byli poraženi a naše elity krutě potrestány a decimoany

1938 - Německo nás přece tehdy vojensky nenapadlo, takže jsme se mu ani bránit nemohli. My jsme se přece podrobili rozhodnutí jednání evropských velmocí v Mnichově - a přenechat Německu Sudety..

Takže - docela zajímavá otázka, jak by to asi řešili dnešní český prezident, dnešní vláda - kdyby takové rozhodnutí přišlo z Bruselu.

1948 - komunisté už tehdy byli součástí vlády, a řídili státní bezpečnostní složky, Takže - boj proti nim, by znamenalo vzpouru, občanskou válku - kde by "nějak? zorganizované jednotky povstalců bojovaly s vládními jednotkami policie, STB, LM, vládě věrných jednotek armády, atd..

Jen podotýkám - nikoliv "jako Mašínové" - jak se často traduje, protože Mašíni provedli anonymně několik přepadových akcí ze zálohy a pak zase zmizeli v civilu

Ale v případě té vzpoury - v přímých bojích, face to face, proti těm vládním jednotkám...třeba proti tankům.

Uvažoval snad někdo i z našich pravicových politiků. že by takový boj proti komunistům řidil?

Z toho lze vyvodit, že ti fackovači se především vůbec nesmí nechat vyrůst - pokud nás už v čase nepředcházejí. Likvidovat tajnými službami, přinejhorším i armádou, na mezinárodní pověst při tom nehledě. A určitě neglorifikovat přístup “pasivitou k přežití”. To nemá s rozumem nic společného.

Realita je ovšem taková, že naši hrdinní představitelé se nejsou s to rázně postavit ani naprosto cáklému Grýndýlu. A že by to statisíce mrtvých a republiku v troskách určitě neobnášelo.

Ti, co se bránili přesilám, dostali často po hubě (ale někdy také ne). Ale alespoň nezdegenerovali do ušlápnutých oportunistů.

V roce 1938 se nedalo nic jiného dělat, o 10 let později by Stalinovi stačilo kdybychom byli přátelský stát podobně jako Finsko nebo později Rakousko. Rusové měli po válce vybitou mladou generaci a ještě neměli A bombu, my jsme válkou nebyli tolik postiženi a byli jsme přecpaný zbraněmi. Bohužel Gottwald nebyl Tito.

Takto přímočará interpretace přehlíží jeden podstatný faktor: rozhodování po roce 1945 nebylo vedeno jen poměrem sil vůči Sovětskému svazu, ale také silným vnitřním strachem z návratu sudetoněmecké otázky. Ten měl reálný základ – šlo o obavu z revize poválečného uspořádání, majetkových nároků i potenciální destabilizace státu.

V tomto kontextu se orientace na Moskvu nejevila jen jako ideologická volba, ale jako bezpečnostní záruka. Sovětský svaz byl vnímán jako jediná mocnost, která by takové nároky nepodpořila a naopak by garantovala jejich definitivní uzavření. Západní mocnosti byly naopak spojovány s Mnichovem a s možností, že by otázku znovu otevřely. To výrazně posouvalo vnímání „racionální volby“.

Proto také volební podpora komunistů nebyla jen důsledkem propagandy nebo osobností typu Gottwalda, ale odrážela širší společenskou kalkulaci: minimalizovat riziko návratu konfliktu, i za cenu omezení vlastní suverenity. Jinými slovy, nešlo jen o to, co bylo objektivně možné, ale o to, co bylo v dané situaci vnímáno jako nejméně rizikové.

Srovnání s Finskem nebo Rakouskem proto kulhá. Tyto státy neměly srovnatelný vnitřní problém s početnou menšinou, jejíž status byl bezprostředně po válce tak zásadně a konfliktně změněn. Československo tak stálo před jinou strukturou rizik, než jakou implikuje jednoduché „mohli jsme dopadnout jinak“.

Co by se stalo Ukrajincům, kdyby se nevzpírali rusifikaci? Nic. Ukrajina by zmizela, všichni by spokojeně mluvili Rusky. Co by bylo s námi kdybychom prošli úplnou germanizací? Nic. Mluvili bychom Německy, cítili bychom se být součástí velkého německého národa. Byl by na osobní rovině problém pro Iry, kdyby přijali protestantismus a nechali se plně integrovat do Velké Británie, tak jako třeba Wells ? Proč se vlastně Angličané tak urputně vzpírali, když Německo Anglii nabízelo jakési partnerství v rámci Nacistické Evropy? Kam by to došlo ? Stály by proti sobě dva, dva tři velké bloky ruský, německý... románský a byl by klid ? Nemyslím.

Hymny národů světa jsou plné národně osvobozeneckého patetismu. Až na výjimky že. Myslím, že obrana národní svébytnosti je přirozená součást lidského sociálního vybavení. Hrdinové jsou naše vzory. To, že jsme v nedávné historii dali několikrát přednost vychcanosti před hrdinným bojem bylo asi spíš způsobeno složením národního vedení v ten daný okamžik, než nějakou národní přirozeností. Však oni ani Dánové, Holanďani, Belgičané, Rakušané, Maďaři se za 2.sv. nepustili do sebezničujícího boje a raději si lehli na krovky. Nepovažují to ale za svou nějakou přednost, spíš se za to stydí. A my bychom asi taky měli.

Hlavně ale bychom si měli z naší vlastní minulosti vzít ponaučení a do své vlastní obrany investovat se vší vážností a ne se zase spoléhat, že to za nás zařídí jiní.

Já jsem z Ukrajiny o rusifikaci v roce 2014 nic neslyšel, zato o ukrofikaci se tam mluvilo od rána do večera. A hodně nahlas, a silácky. Ale nějak jim to soudruhům holt neklaplo, co?

Je možný i jiný pohled.

Stát se hrdinou (dle Vaší definice) ponechat jako soukromé rozhodnutí jednotlivce, zatímco společnost (u nás tedy její zvolení představitelé) jako celek, bude jednat tak, aby maximalizovala prospěch většiny.

Snad je legitimní i otázka, jak by vypadal tento vysněný svět samých hrdinů. Asi jako v americkém westernu, poslední zhasne...

Ve westernu je to hrdinové kontra padouši, ne hrdinové proti hrdinům.

Polaci zaplatili za svoje hrdinstvi srovnanim Varsavy se zemi. A ztratou 10% populace. Nakonec skoncili bez boje ve stejnem komunistickem otroctvi. Kdo muze soudit za zbabelst Ceske politiky, nebo obycejne lidi?

Tohle je v podstatě stará a nikdy neuzavřená debata o smyslu jednání, které má především symbolický, nikoli instrumentální charakter. Tedy jednání, jehož hodnota neleží v konkrétním výsledku, ale v samotném aktu.

Polský příklad je v tomto ohledu výmluvný. Obrovská oběť, vysoká morální síla, ale výsledek – z hlediska politického uspořádání – prakticky nulový. Stejný režim, stejné podřízení. To neznamená, že ten čin neměl žádnou hodnotu, ale znamená to, že jeho hodnota byla jiného typu než změna reality.

Klíčové ale je, že hodnocení takového jednání často vypovídá víc o pozorovateli než o samotném činu. Ten, kdo klade důraz na symbol, v něm uvidí hrdinství bez ohledu na výsledek. Ten, kdo klade důraz na účinnost, v něm uvidí zbytečnou oběť. Stejná událost tak nese odlišný význam podle toho, jaký model světa si hodnotící člověk implicitně zvolí.

Proto je problematické zpětně soudit „zbabělost“. Pokud někdo jedná tak, aby minimalizoval ztráty a přežil do situace, kdy může jednat účinněji, není to nutně selhání, ale jiný typ racionality. Spor tedy není o odvaze, ale o tom, zda dává větší smysl symbolická konzistence, nebo reálný výsledek.

A právě proto ten spor nemá definitivní řešení. Ne proto, že by chyběla fakta, ale proto, že samotné hodnocení je závislé na perspektivě.

K té Ukrajině. Tak dlouho zkoušeli trpělivost Rusa až dostali přes držku. Fašouni z Ukrajiny taky asi čekali na vhodnou chvíli kdy je Amerika a Evropa dozbrojí. Ale jaksi si neuvědoměli že na to Rusové čekat nebudou.

No já tedy myslím, že Rusové napadli Ukrajinu daleko dříve, než většina Ukrajinců vůbec zjistila, že je protiruská. Nevím, jakým jiným slovem, než "napadením" označit odtržení Krymu a zorganizování občanské války na Donbasu. Protože bez ruského zásahu by ani jedno z toho nenastalo.