"V prostředí neznalosti vlastní historie se mohou šířit různé mýty, které obvykle slouží nějaké ideologii, ať už takové nebo onaké. Takovými mýty jsou mimo jiné také představy o středověké Byzanci, která si dovolila vyslat na Velkou Moravu slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje, jako o nebezpečné totalitářské velmoci, která se pokoušela "vyrvat" Moravany a Čechy z náruče blahodárného a svobodomyslného Západu." Těmito slovy začíná Vlastimil Podracký (dále jen Autor) svůj text Obrana Byzance a Třetí Řím. Dovolil jsem si zahájit svoji polemiku takto celistvou citací zejména proto, abych demonstroval jednu z klasických metod - tedy překroucení nějakého tvrzení či přímo výrobu fiktivního oponenta a jeho případné následné totální rozcupování. První křesťanští minionáři se sice na předmětném území pohybovali (a snad jen v tomto smyslu toto území patřilo do sféry vlivu Západu), ale celkově šlo o území doposud stále pohanské (jak by je tedy bylo možné ze Západu vyrvat?). Mocenský rozměr misie jistě nejde ignorovat. Nikdo však nemusí nazývat Východořímskou říši "totalitářskou velmocí" ("totalitarismus" je termínem vyhrazeným - viz H. Arendtová či R. Aron, stejně jako Západ nebyl v té době v dnešním slova smyslu "svobodomyslný"... ostatně tyto termíny mají Autorovi zřejmě pouze posloužit ke zmíněné výrobě fiktivního oponenta), a přitom je více než jasné, že o součást jisté formy expanze se pochopitelně jednalo (viz např. Luděk Frýbort: Na kořen slovanské posedlosti). A i když plně akceptujeme fakt tehdejší kulturní výše Byzance, zejména v porovnání se Západem ve stejné době, můžeme být jen rádi, že jsme byli, z nemalé části souhrou dějinných náhod, východního vlivu z velké míry ušetřeni. Jen proto dnes přináležíme k Západu.

Co je však důležité řádně rozlišit, že z hlediska víry nebyla misie sv. Cyrila a Metoděje vůči Západu nijak konkurenční. O tom snad nejlépe svědčí finální uznání cyrilometodějského misijního díla (a zejména faktu, že bylo konáno ve staroslověnštině...) papežem Hadriánem II. (867, Santa Maria Maggiore). Nakonec Cyril zemřel a je pochován v Římě a papež Jan Pavel II. oba soluňské bratry prohlásil v roce 1980 spolupatrony Evropy. Není to symbolické? Politicky by však toto misijní dílo v případě svého přetrvání nepochybně vedlo k našemu pevnému začlenění do východních sfér. Proto jsem velmi rád, že naši patroni přišli, ale stejně tak jsem velmi vděčný, že jejich dílo následně převzali jiní.

Autorovo pojednání není prosto faktických omylů, popř. podivných a od reality dost odtržených výpadů, z nichž asi nejpříznačnejší je tvrzení: "Domnívám se, že se mnoho knih ztratilo nebo bylo později zničeno, když vznikla na Západě nenávist k východnímu křesťanství." (zdůraznění J.K.). Stejně tak se dá jen obtížně pominout, že nebezpečný mýtus Moskvy coby třetího Říma nevzniká v Rusku dnes, ale tato idea se začala formovat relativně krátce po pádu Konstantinopole (viz např. Eric Voegelin: Gnosticismus - podstata modernosti). Kladením velmi zvláštních souvislostí a náznaků, které aby člověk takto kladl, musí se na fakta dívat opravdu velmi obkurní optikou, (viz např. "Následná nenávist proti slovanské bohoslužbě a knihám měla racionální základ: Udržovala lid i velmože v negramotnosti a nadvláda latiny dlouho blokovala domácí literaturu. Představme si o kolik bychom byli dál, kdyby byly knihy v jazyce lidu srozumitelném a stačilo se naučit abecedu.") a přítomností omylů se však tento text nijak zvlášť nevymyká. Proto bych se mu nevěnoval, nebýt přítomnosti jedné poznámky a jedné podstatné charakteristiky, která v něm chybí.

Tou poznámkou je věta "Srovnávat vůbec politické uspořádání Ruska s Byzancí je naprosto od věci." a tou charakteristikou caesaropapismus. Ona poznámka mi odpověděla na otázku, kterou jsem si po celou dobu četby textu kladl: co je posláním? A odpověď zřejmě zní: jde o další (kolikátou již?) apologii Ruska z pera Autora, o jejichž důvodech zde nebudu spekulovat. Předně tedy konstatujme, že koncentrovaně právě v předmětné poznámce je logicky tato apologie zcela na hlavu postavená. Nejprve Autor vychválí Byzanci do nebe, aby pak řekl, že... prostě to, co řekl. Jde však zjevně o půvabný sémantický překlep související velmi pravděpodobně právě s jedním z dominantních rozdílů Východu a Západu - tedy s caesaropapismem na straně jedné a s dělbou moci na straně druhé. Již sám fakt, že Autor v takto zaměřeném textu tento rozdíl nereflektoval ani malou zmínkou, jasně svědčí o jisté tendenčnosti. Klíčem je pak právě výše uvedená Autorova věta o nemožnosti srovnávat politická uspořádání Ruska a Byzance. Onen caesaropapismus (nebo chcete-li absenci dělby moci, jak ji zná Západ...) mají obě tato uspořádání samozřejmě společný - a to je přesně to, vůči čemu se Autor vymezuje; dělá to však "potichu", aby onen rozdíl nemohl být ani zahlédnut a přitom čtenář předkládanou tezi akceptoval. To je vážný argumentační faul. Věcně bych se pak v této otázce opět odkázal např. na již výše zmíněný skvělý Voegelinův text. Stran důsledků bych například doporučil text R. Jocha Široká duše Ruska. Víc k tomu, domnívám se, není co dodat.

Autor je předseda Konzervativní strany